Zazraky-7-pumpa-na-krev-mobile

První přístroj na mimotělní oběh sestrojil v roce 1926 Sergej Sergejevič Brukhoněnko v Sovětském svazu. Druhá světová válka ale jeho pokusy ukončila, k pacientům se přístroj nikdy nedostal.

První úspěšná operace se tak uskutečnila až v roce 1953 v USA, kdy tým Johna Gibbona ve Filadelfii opravil nepřirozené propojení mezi levou a pravou srdeční síní osmnáctileté dívce, pacientka byla při operaci připojena na vnější oběh 45 minut.

V Československu poprvé přístroj na mimotělní oběh použil při operaci na otevřeném srdci kardiochirurg Jan Navrátil v únoru 1958 v brněnské Fakultní nemocnici u svaté Anny. Unikátní přístroj tehdy v Československu nebyl k dispozici, přesto Navrátil se svým týmem dokázal situaci vyřešit: se spolupracovníky z brněnské civilní a vojenské techniky a Výzkumného ústavu zdravotnické techniky jej vymysleli a vyrobili. Šlo o vůbec první podobnou operaci ve střední a východní Evropě. Pacientovi tehdy uzavřeli přepážku mezi síní a srdeční komorou. 

V roce 1963 pak Navrátilův tým také poprvé v Československu voperoval pacientovi umělou srdeční chlopeň - i tuto náhradu si brněnští lékaři navrhli a vyrobili. Na konci 60. let ovšem světoznámý expert Navrátil odešel za socialistického Československa do Vídně. O jeho unikátním přínosu české lékařské vědě se mohlo mluvit až po roce 1989. Zemřel v roce 1992.

Cílem každé metody léčby rakoviny je odstranit z těla nádor: 

chirurgicky - lékaři jsou někdy nuceni odstranit i další rakovinou zasažené části, jde o velký zásah pro organismus

ozařováním - radioterapie používá k ničení zhoubných buněk fotony, které ale nelze zaměřit pouze na nádor; poškozeny jsou tedy i okolní – zdravé tkáně

chemoterapie -  nejčastěji jde o nitrožilní podávání léků, toxických látek, tzv. cytostatik; ty ale mívají nežádoucí účinky v celém organismu   –  spolu s nádorovými buňkami ničí i ty zdravé

protonová léčba - k ničení nádorových buněk ozařováním používá protony, které lze cíleně zaměřit většinově pouze na napadenou tkáň; dosud však není přesně známo, jestli proud neuronů, který při protonovém záření vzniká, dlouhodobě nezpůsobuje zdravotní obtíže

- strucne z historie 
- neco o tej metode
- jak z nej vychadza to s cim pracuju dnes (ten merkur)

Dvojice se vždy skládá z příjemce, který potřebuje novou ledvinu, a dárce, jenž je sice ochotný poskytnout mu svou, ale z důvodu nekompatibility nemůže. Takový pár se přihlásí do systému.

Jednou za čtvrt roku počítač vybere dvojice, které by se mohly „prokřížit“ – dárce dá svoji ledvinu kompatibilnímu příjemci z jiné dvojice a naopak příjemce dostane orgán někoho z jiného páru. Právě kompatibilita je zárukou správné a dlouhodobé funkce darovaného orgánu.

Počítač navrhne vhodné kandidáty, lékaři pak ještě shodu zkontrolují.

Při operaci je žilní krev z pacientova srdce odváděna systémem hadiček do přístroje, který krev okysličí, podle potřeby změní její teplotu a vrací ji zpět do tepenného řečiště. Nejdůležitější je udržet dostatečné prokrvení mozku, zároveň se celkovým podchlazením organismu na 25-28 stupňů Celsia dočasně sníží metabolické pochody a tím náročnost mozku na přísun kyslíku a živin. Mozkové buňky jsou totiž na nedostatek kyslíku nejcitlivější v těle a mohou tak nejdříve nevratně odumírat. Tomu zabraňuje právě přístroj mimotělního oběhu a lékař specialista, tzv. „pumpař“.

Dříve byl přístroj skoro obyčejná pumpa s výměníkem plynu, dnes v sobě zahrnuje laboratoř, která plynule monitoruje základní hodnoty pacienta a reaguje na jeho stav.

Historie patologie začíná s využitím vědeckých metod v lékařství na Blízkém východě během zlatého věku islámu a v západní Evropě během italské renesance. Prvním lékařem éry po pádu antického světa, o kterém je známo, že provedl pitvu za účelem zjištění příčiny smrti, byl arabský lékař Avenzoar (1091-1161). Za otce mikroskopické patologie je všeobecně považován Rudolf Virchow (1821-1902). Většina raných patologů se zabývala také lékařstvím a chirurgií.Vznik patologie[editovat | editovat zdroj]