Průvodce Jana Šmída fotbalovou Francií
Saint-Étienne
Původně to měl být jen rezervní stadion. Pak ale zasáhl Michel Platini.
Toulouse
Ragby tu má víc fanoušků než fotbal. Česká republika zde bude hrát se Španělskem.
Nice
Konstrukce stadionu za 245 milionů eur je ze dřeva, diváci ale mají problémy s parkováním.
Marseille
Druhé největší francouzské město, druhý největší stadion, na kterém už po modernizaci diváci nenastydnou.
Paříž
Stadion Parc de Princes je tu stejně dlouho jako Effelovka. Katarský majitel Paris Saint Germain se zatím marně snaží o rozšíření kapacity.
Lyon
Třetí největší francouzský stadion – vejde se na něj šedesát tisíc diváků – a zcela jistě nejmodernější.
Údolí Loiry
Tady bude v naprostém soukromí, v zámečku Belmont, bydlet česká fotbalová reprezentace.
Lille
Stadion pojmenovaný po místním starostovi a bývalém premiérovi, který nebyl vůbec fotbalovým fanouškem.
Lens
Místní klub Racing Lens hraje jen druhou ligu. EURO tu proto bude organizačně mimořádně náročnou událostí.
Bordeaux
Supermoderní stadion postavený speciálně pro Euro. Místní starosta, který se chce ucházet i o prezidentský úřad, dobře věděl, že jedině tudy vede cesta.
Scroll up
Scroll left
Scroll right
Scroll down
Saint-Étienne
Původně to měl být jen rezervní stadion. Pak ale zasáhl Michel Platini.
Toulouse
Ragby tu má víc fanoušků než fotbal. Česká republika zde bude hrát se Španělskem.
Nice
Konstrukce stadionu za 245 milionů eur je ze dřeva, diváci ale mají problémy s parkováním.
Marseille
Druhé největší francouzské město, druhý největší stadion, na kterém už po modernizaci diváci nenastydnou.
Paříž
Stadion Parc de Princes je tu stejně dlouho jako Effelovka. Katarský majitel Paris Saint Germain se zatím marně snaží o rozšíření kapacity.
Lyon
Třetí největší francouzský stadion – vejde se na něj šedesát tisíc diváků – a zcela jistě nejmodernější.
Údolí Loiry
Tady bude v naprostém soukromí, v zámečku Belmont, bydlet česká fotbalová reprezentace.
Lille
Stadion pojmenovaný po místním starostovi a bývalém premiérovi, který nebyl vůbec fotbalovým fanouškem.
Lens
Místní klub Racing Lens hraje jen druhou ligu. EURO tu proto bude organizačně mimořádně náročnou událostí.
Bordeaux
Supermoderní stadion postavený speciálně pro Euro. Místní starosta, který se chce ucházet i o prezidentský úřad, dobře věděl, že jedině tudy vede cesta.
Nice
Nice: Arena Allianz Riviera
Moderní stadion, který vznikl podle modelu stadionu Allianz Arena Bayernu Mnichov, byl dokončen v září 2013. Stavěl se dva roky a stál 245 milionů eur.
Při stavbě došlo ke sporu mezi architektem a klubem o barvu 35 000 sedaček na stadionu. Architekt chtěl jiné barvy než barvy klubu. Nakonec jsou sedačky šedé a barvy klubu „jistí“ červené samolepky.
Stadion je multifunkční, jsou zde restaurace, obchody, kanceláře a služby i Národní muzeum sportu.
Prioritou byl ekologický aspekt stavby, stadion by měl produkovat 3x víc energie, než spotřebovává.
Struktura je stavěna ze dřeva, ne z kovu. Směrem ke slunci je instalováno množství fotovoltaických panelů a ventilace prostor je zajištěna větry z planiny Var.
Jediným kazem na kráse je komplikovaný příjezd. Chybí velké centrální parkoviště, takže se parkuje i v kopcích nad stadionem. Potíže s parkováním jsou jedním z hlavních důvodů slabší návštěvnosti ligových zápasů.
Při stavbě došlo ke sporu mezi architektem a klubem o barvu 35 000 sedaček na stadionu. Architekt chtěl jiné barvy než barvy klubu. Nakonec jsou sedačky šedé a barvy klubu „jistí“ červené samolepky.
Stadion je multifunkční, jsou zde restaurace, obchody, kanceláře a služby i Národní muzeum sportu.
Prioritou byl ekologický aspekt stavby, stadion by měl produkovat 3x víc energie, než spotřebovává.
Struktura je stavěna ze dřeva, ne z kovu. Směrem ke slunci je instalováno množství fotovoltaických panelů a ventilace prostor je zajištěna větry z planiny Var.
Jediným kazem na kráse je komplikovaný příjezd. Chybí velké centrální parkoviště, takže se parkuje i v kopcích nad stadionem. Potíže s parkováním jsou jedním z hlavních důvodů slabší návštěvnosti ligových zápasů.
Promenade des Anglais
Po celém světě známá promenáda dlouhá osm kilometrů vznikla na začátku 19. století, v době, kdy bylo moderní se procházet podél moře a dýchat mořský vzduch (a koupat se leda tak oblečený). Jejím modelem byla anglická promenáda Pier-Promenade v Brightonu.
Výstavbu urychlil na Středozemí neobvyklý mráz, kdy pomrzly pomerančovníky a mnoho lidí v Nice a okolí bylo bez práce, takže se hodila jako „sociální“ projekt.
Zlatá éra Nice však přišla, až když v roce 1883 začal jezdit pravidelný expres Paříž-Nice, který spojil metropoli s pobřežím za tehdy neuvěřitelných 18 hodin.
V průběhu let se pak promenáda měnila podle potřeb města a hlavně turistů. Dnešní vzhled, tedy dva desetimetrové pruhy oddělené pruhem zeleně, dostala až mezi válkami s rozvojem automobilismu. Za války zde byly nataženy ostnaté dráty jako obrana proti útoku od moře.
Do roku 2020 by promenáda zase měla projít změnou, kterou si žádá doba – větší propojení městské části s přírodou a výměna žárovek za LED lampy.
Po Promenade des Anglais se můžete procházet a obdivovat moře nebo fasády hotelů a domů. Mezi nejkrásnější patří hotely Negresco, Méridien, Le Royal nebo Casino de Nice. Projíždět se můžete i na kole, třeba na Vélo Bleu, což je koncept volně půjčovatelných kol. Půjčovné za 1 den je 1 euro.
Výstavbu urychlil na Středozemí neobvyklý mráz, kdy pomrzly pomerančovníky a mnoho lidí v Nice a okolí bylo bez práce, takže se hodila jako „sociální“ projekt.
Zlatá éra Nice však přišla, až když v roce 1883 začal jezdit pravidelný expres Paříž-Nice, který spojil metropoli s pobřežím za tehdy neuvěřitelných 18 hodin.
V průběhu let se pak promenáda měnila podle potřeb města a hlavně turistů. Dnešní vzhled, tedy dva desetimetrové pruhy oddělené pruhem zeleně, dostala až mezi válkami s rozvojem automobilismu. Za války zde byly nataženy ostnaté dráty jako obrana proti útoku od moře.
Do roku 2020 by promenáda zase měla projít změnou, kterou si žádá doba – větší propojení městské části s přírodou a výměna žárovek za LED lampy.
Po Promenade des Anglais se můžete procházet a obdivovat moře nebo fasády hotelů a domů. Mezi nejkrásnější patří hotely Negresco, Méridien, Le Royal nebo Casino de Nice. Projíždět se můžete i na kole, třeba na Vélo Bleu, což je koncept volně půjčovatelných kol. Půjčovné za 1 den je 1 euro.
Hotel Negresco
Hotel Negresco nechal postavit v roce 1913 ředitel Casina v Nice Henri Negresco. Legenda říká, že modelem pro kupoli byl prs jeho milenky. Okamžitě se stal perlou mezi hotely v Nice. Za války se změnil v lazaret a po ní přišel jeho úpadek.
V roce 1957 ho koupil Jean-Baptiste Mesnage. Jeho žena byla na kolečkovém křesle a toto byl jediný hotel v Nice, který měl v té době bezbariérový výtah.
Vedení hotelu brzy převzala jeho dcera Jeanne (narozena 1923, otec měl deprese). Neměla zkušenosti, ale zato výdrž a tvrdou hlavu. Předělala interiéry v jasných barvách a otevřela velké výhledy na moře. Také začala sbírat pro hotel starožitný nábytek a umělecké předměty, dnes je jich víc než 6 tisíc.
V hotelu bydlely snad všechny významné osobnosti – Paul McCartney napsal na hotelový papír píseň The Fool on the Hill – a natočila se zde třicítka filmů.
Jeanne Augier nemá dědice a odmítá hotel prodat. Zájem prý měl brunejský sultán nebo Bill Gates a samozřejmě mezinárodní řetězce hotelů. Hotel hodlá odkázat nadaci, kterou založila. Jejím posláním je ochrana zvířat, podpora handicapovaných a lidí ve složitých životních situacích a ochrana kulturního dědictví.
Jeanne žije v posledním patře hotelu se svými dvěma psy. Pohybuje se již jen v kolečkovém křesle.
Hotel má pro pohodlí hostů privátní pláž a restauraci se dvěma hvězdičkami Michelin (Jean-Denis Rieubland). Nemá však spa ani bazén a kvůli tomu ztratil mezinárodní označení pallace. Ovšem zase přijímá i hosty s exotickými zvířaty. Salvador Dalí se zde ubytovával s gepardem.
Do hotelového baru je možno zajít na skleničku a vzhledem k záměrům majitelky tak vlastně podpořit dobrou věc.
V roce 1957 ho koupil Jean-Baptiste Mesnage. Jeho žena byla na kolečkovém křesle a toto byl jediný hotel v Nice, který měl v té době bezbariérový výtah.
Vedení hotelu brzy převzala jeho dcera Jeanne (narozena 1923, otec měl deprese). Neměla zkušenosti, ale zato výdrž a tvrdou hlavu. Předělala interiéry v jasných barvách a otevřela velké výhledy na moře. Také začala sbírat pro hotel starožitný nábytek a umělecké předměty, dnes je jich víc než 6 tisíc.
V hotelu bydlely snad všechny významné osobnosti – Paul McCartney napsal na hotelový papír píseň The Fool on the Hill – a natočila se zde třicítka filmů.
Jeanne Augier nemá dědice a odmítá hotel prodat. Zájem prý měl brunejský sultán nebo Bill Gates a samozřejmě mezinárodní řetězce hotelů. Hotel hodlá odkázat nadaci, kterou založila. Jejím posláním je ochrana zvířat, podpora handicapovaných a lidí ve složitých životních situacích a ochrana kulturního dědictví.
Jeanne žije v posledním patře hotelu se svými dvěma psy. Pohybuje se již jen v kolečkovém křesle.
Hotel má pro pohodlí hostů privátní pláž a restauraci se dvěma hvězdičkami Michelin (Jean-Denis Rieubland). Nemá však spa ani bazén a kvůli tomu ztratil mezinárodní označení pallace. Ovšem zase přijímá i hosty s exotickými zvířaty. Salvador Dalí se zde ubytovával s gepardem.
Do hotelového baru je možno zajít na skleničku a vzhledem k záměrům majitelky tak vlastně podpořit dobrou věc.
Colline du Chateau
Sem do výšky 92 metrů se chodí především kvůli vyhlídce.
Je to oblíbené místo místních i turistů především při východu či západu slunce, proto se mu přezdívá sluneční kolébka – „Berceau de Soleil“.
Stál tu hrad významný za válek, které se o Nice vedly v minulosti, především mezi Francií a italskými vévodstvími. Hrad dal zbořit Ludvík XIV. a umožnil tak Nice, aby se otevřela mimo své hradby. Z hradu a katedrály, která zde stála, zbyly jen trosky.
Pahorek je ideální místo pro děti, do parku je zakázán vjezd aut, a děti tak mohou běhat kdekoliv. Je zde i několik dětských hřišť a na vrcholku kiosek, kde se dá koupit zmrzlina či pamlsek za výdrž.
Kdo má méně energie, může nahoru vyjet turistickým vláčkem nebo výtahem.
Hlavní atrakcí výstupu je velký umělý vodopád. Vstup do parku je zdarma, ale na noc se uzavírá, v létě už ve 20 hodin.
Je to oblíbené místo místních i turistů především při východu či západu slunce, proto se mu přezdívá sluneční kolébka – „Berceau de Soleil“.
Stál tu hrad významný za válek, které se o Nice vedly v minulosti, především mezi Francií a italskými vévodstvími. Hrad dal zbořit Ludvík XIV. a umožnil tak Nice, aby se otevřela mimo své hradby. Z hradu a katedrály, která zde stála, zbyly jen trosky.
Pahorek je ideální místo pro děti, do parku je zakázán vjezd aut, a děti tak mohou běhat kdekoliv. Je zde i několik dětských hřišť a na vrcholku kiosek, kde se dá koupit zmrzlina či pamlsek za výdrž.
Kdo má méně energie, může nahoru vyjet turistickým vláčkem nebo výtahem.
Hlavní atrakcí výstupu je velký umělý vodopád. Vstup do parku je zdarma, ale na noc se uzavírá, v létě už ve 20 hodin.
Cours Saleya
Název Saleya není vlastním jménem nějaké osobnosti, ale s velkou pravděpodobností vznikl zkomolením řeckého slova „solera“, které znamená živý nebo slova „soleia“, které v nářečí Nice znamená slunečný. Cours Saleya má obojí.
Původně to byla prosluněná promenáda bohatých obyvatel Nice, dnes je to místo zasvěcené turistům a každodenním květinovým a zeleninovým trhům (trhy jsou zde od úterý do soboty od 6 hodin do 17.30 a v neděli dopoledne, v pondělí nabízejí stánky starožitnosti, o svátcích je zavřeno).
Někteří trhovci sem jezdí již víc než 20 let. Návštěvník může být svědkem sporů trhovců s majiteli restaurací o prostor, který je na promenádě omezen.
Ačkoliv se zdá, že trh se stal pouze turistickou atrakcí, chodí sem i místní, nyní i víc, poté co bylo dokončeno podzemní parkoviště. Problémem v centru Nice je totiž hlavně parkování.
Je to ideální místo, kde ochutnat místní gastronomické speciality, jako je socca nebo olivový kaviár s lanýži. Podél celé ulice je řada kaváren a restaurací, které se krčí v nízkých domcích. Ruch na tržišti se dobře pozoruje právě od kávy. Dobré reference má DS Delice, vedená mladými majiteli, která nabízí dokonalý brunch a dokonce domácí citronádu (16 Cours Saleya).
Cours Saleya zdobí také barokní kaple Misericorde.
Původně to byla prosluněná promenáda bohatých obyvatel Nice, dnes je to místo zasvěcené turistům a každodenním květinovým a zeleninovým trhům (trhy jsou zde od úterý do soboty od 6 hodin do 17.30 a v neděli dopoledne, v pondělí nabízejí stánky starožitnosti, o svátcích je zavřeno).
Někteří trhovci sem jezdí již víc než 20 let. Návštěvník může být svědkem sporů trhovců s majiteli restaurací o prostor, který je na promenádě omezen.
Ačkoliv se zdá, že trh se stal pouze turistickou atrakcí, chodí sem i místní, nyní i víc, poté co bylo dokončeno podzemní parkoviště. Problémem v centru Nice je totiž hlavně parkování.
Je to ideální místo, kde ochutnat místní gastronomické speciality, jako je socca nebo olivový kaviár s lanýži. Podél celé ulice je řada kaváren a restaurací, které se krčí v nízkých domcích. Ruch na tržišti se dobře pozoruje právě od kávy. Dobré reference má DS Delice, vedená mladými majiteli, která nabízí dokonalý brunch a dokonce domácí citronádu (16 Cours Saleya).
Cours Saleya zdobí také barokní kaple Misericorde.
Villeneuve-Loubet (Escoffier)
Malebná vesnička 18 km od Nice je skutečnou kolébkou moderní francouzské kuchyně. V roce 1846 se zde narodil její zakladatel Auguste Escoffier.
Zmodernizoval a sepsal tradiční recepty a proslavil francouzskou gastronomii po celém světě. Zavedl také systém fungování kuchařských týmů v profesionálních kuchyních a je jediným kuchařem, který dostal Řád čestné legie. Kuchař dle Escoffiera musel být čistý, pečlivý, nesměl kouřit, pít a křičet. Escoffier vařil pro panovníky i slavné osobnosti. Pohřben je v rodinné hrobce ve svém rodném městě.
Z domu, kde se Escoffier narodil, je malé, ale bohaté muzeum, ve kterém se vám budou sbíhat sliny. Na třech patrech můžete obdivovat dobové vybavení kuchyní, historická menu restaurací i památky z pozůstalosti jednoho z největších francouzských kuchařů.
Zmodernizoval a sepsal tradiční recepty a proslavil francouzskou gastronomii po celém světě. Zavedl také systém fungování kuchařských týmů v profesionálních kuchyních a je jediným kuchařem, který dostal Řád čestné legie. Kuchař dle Escoffiera musel být čistý, pečlivý, nesměl kouřit, pít a křičet. Escoffier vařil pro panovníky i slavné osobnosti. Pohřben je v rodinné hrobce ve svém rodném městě.
Z domu, kde se Escoffier narodil, je malé, ale bohaté muzeum, ve kterém se vám budou sbíhat sliny. Na třech patrech můžete obdivovat dobové vybavení kuchyní, historická menu restaurací i památky z pozůstalosti jednoho z největších francouzských kuchařů.
Cagnes sur Mer (Renoir)
Město 14 km od Nice. V 60. letech se mu říkalo Montmartre de la Cote d´Azur. Jezdili sem Dufy, Vasarely, Simeon i Bardotová.
Tím, kdo Cagnes sur Mer pro umělce objevil, byl však o více než 60 let dříve Pierre – Auguste Renoir. Renoir se na začátku 20. století konečně dočkal uznání a rozhodl se usídlit se i na popud své ženy Aline na jihu, kde klima lépe vyhovovalo jeho revmatismem postiženým kloubům.
Domaine de Collette si vybral kvůli stoletému olivovému háji a pomerančovníkům. Původně chtěl bydlet na staré farmě, která tu byla, ale Aline chtěla prostornější dům. V domě, který tu nechala postavit, prožil 12 posledních let života.
Rozhodně však neodpočíval, své nemoci navzdory. Ve dvou ateliérech, které v domě měl, vytvořil řadu děl a poprvé v životě se vrhl i na sochy. Těsně před smrtí prý žádal zdravotní sestru o štětce a plátno, aby mohl namalovat květiny na okně.
Muzeum vystavuje 14 z jeho děl doplněných obrazy umělců, kteří Renoira v Domaine de Collette navštěvovali. Návštěvníci muzea si mohou projít celý Renoirův dům včetně kuchyně, ateliéru a také rozsáhlou květinovou zahradu. Vše vypadá jako by slavný malíř právě odešel.
Obyvatelé Cagnes sur Mer mají zřejmě pořád rádi klid, proto byli prvním městem, které zavedlo v roce 2012 limit rychlosti pro cyklisty. Cyklista, který překročí 10 km/h může dostat pokutu až 35 eur.
Tím, kdo Cagnes sur Mer pro umělce objevil, byl však o více než 60 let dříve Pierre – Auguste Renoir. Renoir se na začátku 20. století konečně dočkal uznání a rozhodl se usídlit se i na popud své ženy Aline na jihu, kde klima lépe vyhovovalo jeho revmatismem postiženým kloubům.
Domaine de Collette si vybral kvůli stoletému olivovému háji a pomerančovníkům. Původně chtěl bydlet na staré farmě, která tu byla, ale Aline chtěla prostornější dům. V domě, který tu nechala postavit, prožil 12 posledních let života.
Rozhodně však neodpočíval, své nemoci navzdory. Ve dvou ateliérech, které v domě měl, vytvořil řadu děl a poprvé v životě se vrhl i na sochy. Těsně před smrtí prý žádal zdravotní sestru o štětce a plátno, aby mohl namalovat květiny na okně.
Muzeum vystavuje 14 z jeho děl doplněných obrazy umělců, kteří Renoira v Domaine de Collette navštěvovali. Návštěvníci muzea si mohou projít celý Renoirův dům včetně kuchyně, ateliéru a také rozsáhlou květinovou zahradu. Vše vypadá jako by slavný malíř právě odešel.
Obyvatelé Cagnes sur Mer mají zřejmě pořád rádi klid, proto byli prvním městem, které zavedlo v roce 2012 limit rychlosti pro cyklisty. Cyklista, který překročí 10 km/h může dostat pokutu až 35 eur.
St. Paul de Vence
Vesnice zde vznikla již ve starověku. Bylo tu bezpečno (málokdo se vyškrábal až sem) a bylo hezky vidět do kraje. Hrad brzy začal plnit i funkci obrannou, protože tudy vedla hranice království.
Saint Paul de Vence je nejvíc fotografován zvenku – z údolí, odkud připomíná toto sevřené městečko orlí hnízdo.
Jeho uličky však stojí za návštěvu nejen kvůli četným galeriím, ale také kvůli mytickému hotelu a restauraci La Colombe d´Or, který neměl nouzi o VIP hosty.
Když Paul Roux hotel ve 20. letech otevíral, měl jen tři pokoje a bydlelo se tu jednoduše, což ovšem jeho známým malířům stačilo. Paul vyzdobil stěny hostince jejich obrazy a pověst o jeho pohostinnosti se brzy roznesla. Jezdili sem Miro, Braque, Chagall (ten ve vesnici nakonec zůstal 19 let a je pohřben na místním hřbitově), později pak Yves Montand, Simone Signoretová, Lino Ventura nebo Mylène Farmer.
To už se ale Colombe d´Or stala luxusním podnikem, v jehož bazénu se koupala i Brigitte Bardot.
Nejkrásnější scenérie vám městečko nabídne při západu slunce. Nádherná panoramatická vyhlídka vás čeká právě i z restaurace Colombe d´Or.
Saint Paul de Vence je nejvíc fotografován zvenku – z údolí, odkud připomíná toto sevřené městečko orlí hnízdo.
Jeho uličky však stojí za návštěvu nejen kvůli četným galeriím, ale také kvůli mytickému hotelu a restauraci La Colombe d´Or, který neměl nouzi o VIP hosty.
Když Paul Roux hotel ve 20. letech otevíral, měl jen tři pokoje a bydlelo se tu jednoduše, což ovšem jeho známým malířům stačilo. Paul vyzdobil stěny hostince jejich obrazy a pověst o jeho pohostinnosti se brzy roznesla. Jezdili sem Miro, Braque, Chagall (ten ve vesnici nakonec zůstal 19 let a je pohřben na místním hřbitově), později pak Yves Montand, Simone Signoretová, Lino Ventura nebo Mylène Farmer.
To už se ale Colombe d´Or stala luxusním podnikem, v jehož bazénu se koupala i Brigitte Bardot.
Nejkrásnější scenérie vám městečko nabídne při západu slunce. Nádherná panoramatická vyhlídka vás čeká právě i z restaurace Colombe d´Or.
Mougins-Paloma
Mougins je na první pohled celkem obyčejná provensálská vesnička 31 km od Nice, která ovšem skrývá movité obyvatele. Ve druhé polovině 20. století se zde začali usazovat bohatí lidé a stavět si zde v rámci možností středověkého městečka pohodlné vily se zahradami (např. rodina Guinessů, která má na místním hřbitově i monumentální hrobku).
Bohatým se na Mougins líbilo, že je trochu stranou ruchu pobřeží, ale zase ne tak daleko. Přilákali sem nejen galerie s uměním, kterých je v městečku asi dvacítka, ale také luxusní gastronomii.
Dnes malé Mougins čítá třicítku restaurací a kuchařských škol. V roce 1992 restaurace dohromady vlastnily rekordních sedm michelinských hvězdiček. Každý rok se zde na mezinárodním festivalu gastronomie schází ty největší kuchařské hvězdy.
Restaurace La Paloma Andreje Babiše získala tento rok druhou hvězdičku Michelin. Šefkuchařem je mladý Nicolas Decherchi, který z kraje pochází. Vzhledem k tomu, že komisaři posuzují i celkový dojem a interiér, vyšlo to i paní Monice Babišové, která neobarokní interiér ve stříbrné a černé barvě navrhla.
Bohatým se na Mougins líbilo, že je trochu stranou ruchu pobřeží, ale zase ne tak daleko. Přilákali sem nejen galerie s uměním, kterých je v městečku asi dvacítka, ale také luxusní gastronomii.
Dnes malé Mougins čítá třicítku restaurací a kuchařských škol. V roce 1992 restaurace dohromady vlastnily rekordních sedm michelinských hvězdiček. Každý rok se zde na mezinárodním festivalu gastronomie schází ty největší kuchařské hvězdy.
Restaurace La Paloma Andreje Babiše získala tento rok druhou hvězdičku Michelin. Šefkuchařem je mladý Nicolas Decherchi, který z kraje pochází. Vzhledem k tomu, že komisaři posuzují i celkový dojem a interiér, vyšlo to i paní Monice Babišové, která neobarokní interiér ve stříbrné a černé barvě navrhla.
Monaco – Palais Princier
Knížecí palác je oficiálním sídlem monackých knížat již od roku 1297. Byl postaven již 100 let před tím jako pevnost Janovské republiky.
Rodina Grimaldi pevnost dobyla lstí. Francois Grimaldi se do pevnosti dostal v přestrojení za mnicha a pak do hradu vpustil své vojáky. Od té doby Grimaldiové miniknížectví vládnou. Na památku této události má Monako ve znaku dva mnichy v hábitech.
V moderní době se monacká knížecí rodina stala synonymem luxusu a její členové jsou od 19. století považováni za celebrity. Vrcholem byla svatba americké herecké hvězdy Grace Kelly s knížetem Rainierem III. v roce 1956 a soukromí monacké knížecí rodiny je stále v hledáčku bulvárních novin.
Palác byl během času upravován potřebám majitelů a v rámci omezeného prostoru, který Monako má, i rozšiřován.
Není jen turistickou atrakcí a muzeem, ale kníže tu stále bydlí a sídlí zde i monacká vláda. V palácci pracuje na 270 zaměstnanců (zahradníků, malířů, kuchařů a hlavně 110 členů gardy).
V létě je možno navštívit Grands Appartements paláce a na hradním nádvoří se konají koncerty monacké filharmonie. Kníže Albert I. má Českou republiku v lásce, zná se dobře s Jaroslavem Plašilem, který v dresu AS Monaco hrál, stejně jako Jan Koller. Ten se tu dokonce usadil natrvalo.
Rodina Grimaldi pevnost dobyla lstí. Francois Grimaldi se do pevnosti dostal v přestrojení za mnicha a pak do hradu vpustil své vojáky. Od té doby Grimaldiové miniknížectví vládnou. Na památku této události má Monako ve znaku dva mnichy v hábitech.
V moderní době se monacká knížecí rodina stala synonymem luxusu a její členové jsou od 19. století považováni za celebrity. Vrcholem byla svatba americké herecké hvězdy Grace Kelly s knížetem Rainierem III. v roce 1956 a soukromí monacké knížecí rodiny je stále v hledáčku bulvárních novin.
Palác byl během času upravován potřebám majitelů a v rámci omezeného prostoru, který Monako má, i rozšiřován.
Není jen turistickou atrakcí a muzeem, ale kníže tu stále bydlí a sídlí zde i monacká vláda. V palácci pracuje na 270 zaměstnanců (zahradníků, malířů, kuchařů a hlavně 110 členů gardy).
V létě je možno navštívit Grands Appartements paláce a na hradním nádvoří se konají koncerty monacké filharmonie. Kníže Albert I. má Českou republiku v lásce, zná se dobře s Jaroslavem Plašilem, který v dresu AS Monaco hrál, stejně jako Jan Koller. Ten se tu dokonce usadil natrvalo.
Toulouse
Toulouse: Městský stadion
Otevřen byl v roce 1937 a přezdívalo se mu „malé Wembley“, protože připomínal chrám fotbalu v Londýně.
Je spojen mnohem více s ragby než s fotbalem, protože „šišatý sport“ tady na jihu jednoznačně vede a Stade Toulousain jsou populárnější než fotbalový TFC, který navíc hraje v posledních letech spíše ve spodních patrech tabulky.
Hrály se tu už zápasy ragbyových a fotbalových světových šampionátů, nejvíce tu ale pamětníci vzpomínají na rok 1986, kdy TFC vyřadilo v poháru UEFA na pokutové kopy Neapol i s Maradonou.
Stadion leží jen kousek od centra a je snadno přístupný městskou dopravou. Po dvou rekonstrukcích je jeho kapacita 33 tisíc diváků, Česká republika zde hraje se Španělskem.
Je spojen mnohem více s ragby než s fotbalem, protože „šišatý sport“ tady na jihu jednoznačně vede a Stade Toulousain jsou populárnější než fotbalový TFC, který navíc hraje v posledních letech spíše ve spodních patrech tabulky.
Hrály se tu už zápasy ragbyových a fotbalových světových šampionátů, nejvíce tu ale pamětníci vzpomínají na rok 1986, kdy TFC vyřadilo v poháru UEFA na pokutové kopy Neapol i s Maradonou.
Stadion leží jen kousek od centra a je snadno přístupný městskou dopravou. Po dvou rekonstrukcích je jeho kapacita 33 tisíc diváků, Česká republika zde hraje se Španělskem.
Kapitol
Najdete ho na východní straně náměstí, od dvanáctého století byl sídlem městských radních. Městskou radu dříve tvořili tzv. capitouls, což byla možná inspirace pro první anglický parlament.
Důležitou roli při vytváření demokraticky fungujících institucí hrál údajně Simon de Montfort, syn nechvalně známého velitele křižáckých výprav proti katarům. Pokud se zrovna nejedná, tak se do budovy Kapitolu můžete podívat.
Důležitou roli při vytváření demokraticky fungujících institucí hrál údajně Simon de Montfort, syn nechvalně známého velitele křižáckých výprav proti katarům. Pokud se zrovna nejedná, tak se do budovy Kapitolu můžete podívat.
Bibent
Jedna z nejproslulejších brasserií ve městě, Christian Constant ji otevřel před šesti lety.
Pominu-li výbornou kuchyni založenou na místních surovinách a kreativitě, tak největší atrakcí je nádherný interiér s bohatou štukovou výzdobou, křištálovými lustry a nástěnnými malbami. Výrazně připomíná pařížskou restauraci Le Train Bleu.
Christian pracoval v pařížských hotelech Ritz a Crillon, a protože je to rodák z Montalban, rozhodl se vrátit se domů na jih a otevřít si tu něco podobného, co viděl a zažil v Paříži.
Pominu-li výbornou kuchyni založenou na místních surovinách a kreativitě, tak největší atrakcí je nádherný interiér s bohatou štukovou výzdobou, křištálovými lustry a nástěnnými malbami. Výrazně připomíná pařížskou restauraci Le Train Bleu.
Christian pracoval v pařížských hotelech Ritz a Crillon, a protože je to rodák z Montalban, rozhodl se vrátit se domů na jih a otevřít si tu něco podobného, co viděl a zažil v Paříži.
Terasa Galeries Lafayette
Na place du Capitole můžete strávit celý den a pořád je na co se koukat, ale pokud chcete získat základní přehled o městě, musíte nahoru.
Jen kousek od tohoto náměstí jsou Galeries Lafayette, kterých si většina mužů zřejmě ani nevšimne. Co také s nákupním centrem.
Ale vyjedete-li do šestého, posledního patra, naskytne se vám z tamní terasy nádherný výhled na celé město.
Vidíte katedrály, kostely, červené centrum a všechny hlavní pamětihodnosti. A navíc si tam můžete dát i sushi.
Bohužel, v době evropského fotbalového šampionátu bude zřejmě terasa zavřená kvůli rekonstrukci, plánované znovuotevření je v září, a i když to chtěli stihnout do léta, tak se jim to zřejmě nepovede.
Jen kousek od tohoto náměstí jsou Galeries Lafayette, kterých si většina mužů zřejmě ani nevšimne. Co také s nákupním centrem.
Ale vyjedete-li do šestého, posledního patra, naskytne se vám z tamní terasy nádherný výhled na celé město.
Vidíte katedrály, kostely, červené centrum a všechny hlavní pamětihodnosti. A navíc si tam můžete dát i sushi.
Bohužel, v době evropského fotbalového šampionátu bude zřejmě terasa zavřená kvůli rekonstrukci, plánované znovuotevření je v září, a i když to chtěli stihnout do léta, tak se jim to zřejmě nepovede.
19, rue Croix Baragnon
Václav Němeček, který odehrál za reprezentaci 60 zápasů, působil v Toulouse FC tři roky – 1992–95.
Zpočátku bydleli se ženou Kamilou v domku ve čtvrti Colomiers, ale protože jim nad hlavami neustále létaly airbusy z nedaleké továrny a protože si chtěli město více vychutnat, přestěhovali se do samotného historického centra, jen pár kroků od katedrály, a všechny restaurace, bary a kina měli jen kousek od sebe.
Zpočátku bydleli se ženou Kamilou v domku ve čtvrti Colomiers, ale protože jim nad hlavami neustále létaly airbusy z nedaleké továrny a protože si chtěli město více vychutnat, přestěhovali se do samotného historického centra, jen pár kroků od katedrály, a všechny restaurace, bary a kina měli jen kousek od sebe.
Tržnice Viktora Huga
Oblíbené místo rodiny našeho fotbalisty. Prakticky každou neděli se sem Němečkovi vydávali nakupovat čerstvé ovoce a zeleninu i další lahůdky z tohoto gastronomicky bohatého kraje včetně vyhlášených foie gras.
Trh, který v této podobě existuje od roku 1896, je zastřešený, najdete tu několik stovek producentů a můžete se tu i najíst v některé z příjemných restaurací. Když se Václav Němeček přijel po letech podívat do Toulouse, volal na něj jeho oblíbený řezník: „Kde jsi byl, dlouho jsem tě neviděl!“
Trh, který v této podobě existuje od roku 1896, je zastřešený, najdete tu několik stovek producentů a můžete se tu i najíst v některé z příjemných restaurací. Když se Václav Němeček přijel po letech podívat do Toulouse, volal na něj jeho oblíbený řezník: „Kde jsi byl, dlouho jsem tě neviděl!“
Brasserie Cardinal
Jedna z nejoblíbenějších braserií ve městě. Ideálně položená, z terasy máte náměstí jak na dlani a navíc sedíte na židlích pojmenovaných podle slavných filmových osobností.
Je to místo, kam se chodí často před kinem i po představení, zná ho každý Toulousan. Chodí sem i fotbalisté, dávali si prý portské s rozmixovaným vajíčkem. Na „sílu“. Někdy to vylepšili i malým koňakem.
V této braserii také zatkla v devadesátých letech policie jednoho z nejvyšších představitelů baskické separatistické organizace ETA.
Je to místo, kam se chodí často před kinem i po představení, zná ho každý Toulousan. Chodí sem i fotbalisté, dávali si prý portské s rozmixovaným vajíčkem. Na „sílu“. Někdy to vylepšili i malým koňakem.
V této braserii také zatkla v devadesátých letech policie jednoho z nejvyšších představitelů baskické separatistické organizace ETA.
Grand hotel de l´Opera
Nejlepší hotel ve městě. Čtyři hvězdičky. Přímo v centru. Bazén. Nachází se v bývalém klášteře ze sedmnáctého století a je symbolem luxusu s jistým vkusem.
Nepostrádá eleganci, pokoje jsou hezky zařízené, nečiší z nich okázalost, ale cítit se tu budou dobře i ti, kteří bydleli v lepších hotelech ve známějších městech. Už samotná lobby zaujme starožitným nábytkem a bohatým interiérem.
Nepostrádá eleganci, pokoje jsou hezky zařízené, nečiší z nich okázalost, ale cítit se tu budou dobře i ti, kteří bydleli v lepších hotelech ve známějších městech. Už samotná lobby zaujme starožitným nábytkem a bohatým interiérem.
Maison de Cassoulet
Specialitou Toulouse a celého kraje jsou cassoulet. Tradiční pokrm, pro nějž jsou typické bílé fazole, maso, husí nebo kachní konfit, koření, chutná klobása a také dlouhé vaření, prý vymysleli vojáci z Castelnaudary během stoleté války.
Na přípravu existuje údajně řada receptů, ale jen málokdo prý umí připravit ten pravý cassoulet. Nejlepším místem na jeho ochutnání je Maison de Cassoulet, který najdete v blízkosti metra Jean Jaurès.
Na přípravu existuje údajně řada receptů, ale jen málokdo prý umí připravit ten pravý cassoulet. Nejlepším místem na jeho ochutnání je Maison de Cassoulet, který najdete v blízkosti metra Jean Jaurès.
Lurdy
Toto poutní místo je sice už od Toulouse docela vzdálené, ale pokud můžete, tak se tu zastavte. Z celého světa sem míří tisíce lidí v touze po uzdravení, církev už uznala 68 případů, ale uzdravilo se prý až na sedm tisíc nemocných.
Může za to zázračná voda z pramene v jeskyni Massabielle, kde se mladičké Bernadettě zjevila Panna Marie – opakovaně od 11. února do 18. července l858. Nevšímejte si mnoha prodejen se suvenýry, běžte rovnou k jeskyni, sedněte si na lavičku a přemýšlejte o pokoře.
Může za to zázračná voda z pramene v jeskyni Massabielle, kde se mladičké Bernadettě zjevila Panna Marie – opakovaně od 11. února do 18. července l858. Nevšímejte si mnoha prodejen se suvenýry, běžte rovnou k jeskyni, sedněte si na lavičku a přemýšlejte o pokoře.
Marseille
Marseille: Stadion OM Vélodrome
Tento historický stadion byl otevřen již v roce 1937. Před MS v roce 1998 však prošel rozsáhlou rekonstrukcí, která navýšila počet míst na stadionu na 60 tisíc. Dalších 7 tisíc přidala rekonstrukce před Euro 2016. Vélodrome je tak druhým největším francouzským stadionem.
Rekonstrukce před Eurem také zajistila zakrytí stadionu střechou. Před rekonstrukcí se mu totiž říkalo „Enrhumeur“ – z důvodu, že diváci byli bez zastřešení a se špatnou izolací vystaveni nepřízni počasí a stálému průvanu (a to nejen když foukal Mistral), takže mnozí odnesli návštěvu silným nachlazením.
Rolland Courbis, někdejší trenér, popisoval zkušenost ze stadionu: „Sedím na lavičce během zápasu a najednou kolem sebe slyším zvláštní hluk, podívám se doleva, pak doprava a nakonec pochopím, že to je cvakání mých zubů.“
Nedivme se tedy, že někteří fanoušci se možná těšili skoro víc na novou střechu než na Euro.
Rekonstrukce před Eurem také zajistila zakrytí stadionu střechou. Před rekonstrukcí se mu totiž říkalo „Enrhumeur“ – z důvodu, že diváci byli bez zastřešení a se špatnou izolací vystaveni nepřízni počasí a stálému průvanu (a to nejen když foukal Mistral), takže mnozí odnesli návštěvu silným nachlazením.
Rolland Courbis, někdejší trenér, popisoval zkušenost ze stadionu: „Sedím na lavičce během zápasu a najednou kolem sebe slyším zvláštní hluk, podívám se doleva, pak doprava a nakonec pochopím, že to je cvakání mých zubů.“
Nedivme se tedy, že někteří fanoušci se možná těšili skoro víc na novou střechu než na Euro.
Starý přístav
Vieux port je srdcem Marseille, která byla již od Antiky strategickým místem Středomoří a její nový přístav, postavený v 19. století, je největším francouzským obchodním přístavem a v Evropě je na místě pátém. Ten starý zůstal rezervován jachtám a kotví zde výkvět luxusu Středozemního moře.
Břehy Starého přístavu od radnice k place aux Huiles spojují pravidelné linky lodí, které jsou od roku 2010 na solární pohon. Vyjíždějí odtud i turistická plavidla k ostrovu If a dalším přístavům poblíž Marseille. Starý přístav jako by byl od moře stále chráněn dvěma pevnostmi ze 17. století: Fort Saint Nicolas a Fort Saint Jean.
Vieux Port je společenským centrem města. Procházející lákají četná bistra, kavárny a restaurace s malebným výhledem na stěžně lodí. Brzy ráno zpříjemní výhled na do přístavu vjíždějící rybářské bárky. Večer je, jistě pro ještě větší malebnost, scenérie osvětlena. Procházku po Marseille začněte tady.
Břehy Starého přístavu od radnice k place aux Huiles spojují pravidelné linky lodí, které jsou od roku 2010 na solární pohon. Vyjíždějí odtud i turistická plavidla k ostrovu If a dalším přístavům poblíž Marseille. Starý přístav jako by byl od moře stále chráněn dvěma pevnostmi ze 17. století: Fort Saint Nicolas a Fort Saint Jean.
Vieux Port je společenským centrem města. Procházející lákají četná bistra, kavárny a restaurace s malebným výhledem na stěžně lodí. Brzy ráno zpříjemní výhled na do přístavu vjíždějící rybářské bárky. Večer je, jistě pro ještě větší malebnost, scenérie osvětlena. Procházku po Marseille začněte tady.
Muzeum MuCEM
Budova MuCEM (zkratka Musée des civilisations de l´Europe et de la Mediterranée – tedy Muzeum civilizací Evropy a Středomoří) je symbolem moderní tváře Marseille. A to zejména jeho část zvaná J4.
Architekt Rudy Ricciotti vsadil na to, co je v Marseille a ve Středozemí jedinečné – výhled na moře a typické světlo. Budovu uzavřel do jakési betonové síťky, kterou proniká světlo do interiérů a zároveň je průhledy výhled ven a to v úhlu 360°.
MuCEM se brzy stalo oblíbenou destinací v Marseille. Z přístavu se vydáte k Fort St. Jean, který je nyní také součástí muzea a byl zrekonstruován a zpřístupněn. Od něj pak přejdete na lávku dlouhou 135 metrů, která vás dovede nad mořem k nové budově J4. Vstupné se platí pouze do muzejních expozic, vše ostatní je zdarma.
Architekt Rudy Ricciotti vsadil na to, co je v Marseille a ve Středozemí jedinečné – výhled na moře a typické světlo. Budovu uzavřel do jakési betonové síťky, kterou proniká světlo do interiérů a zároveň je průhledy výhled ven a to v úhlu 360°.
MuCEM se brzy stalo oblíbenou destinací v Marseille. Z přístavu se vydáte k Fort St. Jean, který je nyní také součástí muzea a byl zrekonstruován a zpřístupněn. Od něj pak přejdete na lávku dlouhou 135 metrů, která vás dovede nad mořem k nové budově J4. Vstupné se platí pouze do muzejních expozic, vše ostatní je zdarma.
Notre Dame de la Garde
Zřejmě nejznámější církevní stavba v Marseille je vystavěná na 150 metrů vysokém pískovcovém pahorku. Její přes 50 metrů vysokou zvonici zdobí monumentální bronzová socha Madony s dítětem, která jakoby z výšky dohlížela na Marseille a přístav.
Na tomto pahorku stála kaple zasvěcená Panně Marii, ochránkyni námořníků a rybářů již ve 13. století. Současná bazilika, která je až ze století devatenáctého, překvapí svou barevností. Na její stavbu byly použity různobarevné mramory a interiér zdobí bohaté mozaiky.
Kult Panny Marie Ochranitelky je v Marseille velmi silný. Ze stropu baziliky visí makety lodí, které zde tradičně umisťovali námořníci nebo jejich rodiny, když se loď bezpečně vrátila do přístavu. Stěny bočních kaplí jsou obloženy „ex-voto“ destičkami a obrazy věnovanými jako poděkování za poskytnutou pomoc.
Vyobrazené scény jsou nejrůznějšího charakteru od ztroskotání lodi, přes dopravní nehody až po vlaječku Olympique Marseille jako poděkování za přízeň ve hře.
Na tomto pahorku stála kaple zasvěcená Panně Marii, ochránkyni námořníků a rybářů již ve 13. století. Současná bazilika, která je až ze století devatenáctého, překvapí svou barevností. Na její stavbu byly použity různobarevné mramory a interiér zdobí bohaté mozaiky.
Kult Panny Marie Ochranitelky je v Marseille velmi silný. Ze stropu baziliky visí makety lodí, které zde tradičně umisťovali námořníci nebo jejich rodiny, když se loď bezpečně vrátila do přístavu. Stěny bočních kaplí jsou obloženy „ex-voto“ destičkami a obrazy věnovanými jako poděkování za poskytnutou pomoc.
Vyobrazené scény jsou nejrůznějšího charakteru od ztroskotání lodi, přes dopravní nehody až po vlaječku Olympique Marseille jako poděkování za přízeň ve hře.
Cité radieuse (Le Corbusier)
První „obytná jednotka“ z padesátých let 20. století. Architektem této nové formy bydlení byl obdivovatel betonu a železobetonu Le Corbusier.
O takovém typu bydlení snil již od 20. let, ale teprve po druhé světové válce našel uplatnění. Francie se totiž potýkala s nedostatkem sociálních bytů a řešení problému obytnými vícepatrovými jednotkami z betonu se zdálo být ideální.
Le Corbusier navrhl dům dvakrát vyšší a dvakrát širší než cihlové domy z té doby, ale s panelovými domy, jak je známe dnes, jinak moc společného neměl. Každý byt v něm byl koncipován jako mezonetový s velkými okny s výhledem do zeleně. Mezi byty byly široké chodby zvané „ulice“, kde se mohli setkávat sousedé či si hrát děti. Dům měl také vlastní obchody a na střeše malou plovárnu, školku a tělocvičnu.
Cité radieuse je možné navštívit, vyjet i na střešní terasu i zajít do místního baru. Dnes už se ale nejedná o sociální bydlení, tato adresa je v Marseille řazena mezi luxusnější.
O takovém typu bydlení snil již od 20. let, ale teprve po druhé světové válce našel uplatnění. Francie se totiž potýkala s nedostatkem sociálních bytů a řešení problému obytnými vícepatrovými jednotkami z betonu se zdálo být ideální.
Le Corbusier navrhl dům dvakrát vyšší a dvakrát širší než cihlové domy z té doby, ale s panelovými domy, jak je známe dnes, jinak moc společného neměl. Každý byt v něm byl koncipován jako mezonetový s velkými okny s výhledem do zeleně. Mezi byty byly široké chodby zvané „ulice“, kde se mohli setkávat sousedé či si hrát děti. Dům měl také vlastní obchody a na střeše malou plovárnu, školku a tělocvičnu.
Cité radieuse je možné navštívit, vyjet i na střešní terasu i zajít do místního baru. Dnes už se ale nejedná o sociální bydlení, tato adresa je v Marseille řazena mezi luxusnější.
Cassis
Městečko Cassis je malebný rybářský přístav sevřený mezi dvěma unikátními přírodními útvary: pásem pískovcových Calanques a nejvyšším přímořským útesem v Evropě Cap Canaille.
Ke Cassis se přijíždí vinicemi, které jako jedny z prvních získaly v roce 1936 označení AOC. V městečku na vás čekají úzké uličky a náměstíčka s fontánkami a v přístavu kavárny a restaurace. Pokud k tomu přidáte čisté moře (malá pláž s krásným výhledem přímo ve městě) a unikátní světlo, pochopíte, proč Cassis inspiroval malíře, jako byli Braque, Signac nebo Dufy.
Velkou část života zde prožil také český malíř Rudolf Kundera, který bydle v rue Arenes číslo 4.
Ke Cassis se přijíždí vinicemi, které jako jedny z prvních získaly v roce 1936 označení AOC. V městečku na vás čekají úzké uličky a náměstíčka s fontánkami a v přístavu kavárny a restaurace. Pokud k tomu přidáte čisté moře (malá pláž s krásným výhledem přímo ve městě) a unikátní světlo, pochopíte, proč Cassis inspiroval malíře, jako byli Braque, Signac nebo Dufy.
Velkou část života zde prožil také český malíř Rudolf Kundera, který bydle v rue Arenes číslo 4.
Aix en Provence
Aix en Provence, město ležící 33 kilometrů od Marseille, dostalo jméno podle termálních pramenů Aquae Sextiae, které zde byly objeveny ve 2. století před Kristem. V 15. století bylo Aix hlavním městem Provence a rozvoj obchodu, řemesel a umění v té době mu vynesly přezdívku „provensálská Florencie“.
Nejzajímavější procházka je po Cours Mirabeau ve stínu platanů. Oproti jiným provensálským městům je tato promenáda uzavřena pro auta, a proto můžete v klidu obdivovat krásy měšťanských domů nebo usednout do kavárny na terasu a okukovat kolemstojící a kolemjdoucí.
Dobře to půjde například z legendární kavárny Les Deux Garçons na 53, Cours Mirabeau, která byla založena již v roce 1792 a zůstává oblíbenou dodnes. Kávu zde popíjeli Delon, Belmondo, Hugh Grant nebo George Clooney.
Aix en Provence a jeho noční bary a kluby jsou také oblíbeným místem fotbalistů z Marseille, které zde potkáte spíš než v „jejich“ městě.
Nejzajímavější procházka je po Cours Mirabeau ve stínu platanů. Oproti jiným provensálským městům je tato promenáda uzavřena pro auta, a proto můžete v klidu obdivovat krásy měšťanských domů nebo usednout do kavárny na terasu a okukovat kolemstojící a kolemjdoucí.
Dobře to půjde například z legendární kavárny Les Deux Garçons na 53, Cours Mirabeau, která byla založena již v roce 1792 a zůstává oblíbenou dodnes. Kávu zde popíjeli Delon, Belmondo, Hugh Grant nebo George Clooney.
Aix en Provence a jeho noční bary a kluby jsou také oblíbeným místem fotbalistů z Marseille, které zde potkáte spíš než v „jejich“ městě.
Mont Ventoux
Legendární Mont Ventoux je jedním ze symbolů Provence. Je to nejvyšší hora pohoří Vaucluse (1911 m), a protože stojí osamoceně, je ze všech stran zdaleka vidět.
Je to hora mnoha tváří. Je převážně vápencovitá a provensálské slunce tak na světlé barvě kamene rozehrává divadlo, které se mění podle denní doby a počasí.
Mont Ventoux inspirovala již básníka Petrarcu a mnohé malíře. Zdolat její vrchol je výzvou pro řadu sportovců. Jezdí se zde závody na kolečkových bruslích, automobilové i cyklistické soutěže. Výstup na Mont Ventoux je tradiční a ostře sledovanou etapou cyklistické Tour de France, kdy vedro (většinou přes 30 stupňů) společně s větrem a zdlouhavým stoupáním prověřilo mnohé šampiony.
Z vrcholu je odměnou za výstup výhled až na Středozemní moře, Alpy i povodí Rhony.
Je to hora mnoha tváří. Je převážně vápencovitá a provensálské slunce tak na světlé barvě kamene rozehrává divadlo, které se mění podle denní doby a počasí.
Mont Ventoux inspirovala již básníka Petrarcu a mnohé malíře. Zdolat její vrchol je výzvou pro řadu sportovců. Jezdí se zde závody na kolečkových bruslích, automobilové i cyklistické soutěže. Výstup na Mont Ventoux je tradiční a ostře sledovanou etapou cyklistické Tour de France, kdy vedro (většinou přes 30 stupňů) společně s větrem a zdlouhavým stoupáním prověřilo mnohé šampiony.
Z vrcholu je odměnou za výstup výhled až na Středozemní moře, Alpy i povodí Rhony.
Senanque
Zřejmě nejčastější fotografií na pohlednicích z Provence je právě Abbaye de Sénanque uprostřed typických levandulových polí. Tento pohled si tu ale užijete pouze od poloviny června do poloviny července. Pak už jsou levandulová pole odkvetlá.
Opatství samotné i jeho okolí však stojí za zhlédnutí i mimo levandulovou sezonu. Klášter byl založen již ve 12. století cisterciáckými mnichy a je společně s Abbaye Thoronet a a Silvacane jedinečným důkazem rozvoje cisterciánského hnutí v Provence. Mniši zde stále žijí, živí je turistický ruch a výroba především levandulových produktů, které prodávají v místním krámku. Ten rozhodně nevynechejte. Cestu k němu najdete snad i jen po čichu se zavřenýma očima.
Opatství samotné i jeho okolí však stojí za zhlédnutí i mimo levandulovou sezonu. Klášter byl založen již ve 12. století cisterciáckými mnichy a je společně s Abbaye Thoronet a a Silvacane jedinečným důkazem rozvoje cisterciánského hnutí v Provence. Mniši zde stále žijí, živí je turistický ruch a výroba především levandulových produktů, které prodávají v místním krámku. Ten rozhodně nevynechejte. Cestu k němu najdete snad i jen po čichu se zavřenýma očima.
Chateau d´If
Chateau d´If byl postaven králem Františkem I. na začátku 16. století. Celých 400 let sloužil jako vězení. Romantickou slávu mu zajistil příběh hraběte Monte Crista z pera Alexandra Dumase.
Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst v Marseille. Za rok sem na loďkách vyjíždějících ze Starého přístavu dorazí přes 100 tisíc návštěvníků.
První vězně sem zavřeli již v roce 1540. Nejhorší cely byly v přízemí, kde většinou nikdo nepřežil 9 měsíců. Vězni, kteří si mohli zaplatit za víc pohodlí, bydleli v prvním patře, kde již byla aspoň okna. K nahlédnutí je také cela Edmonda Dantèse, která sloužila při natáčení filmu Hrabě Monte Cristo.
Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst v Marseille. Za rok sem na loďkách vyjíždějících ze Starého přístavu dorazí přes 100 tisíc návštěvníků.
První vězně sem zavřeli již v roce 1540. Nejhorší cely byly v přízemí, kde většinou nikdo nepřežil 9 měsíců. Vězni, kteří si mohli zaplatit za víc pohodlí, bydleli v prvním patře, kde již byla aspoň okna. K nahlédnutí je také cela Edmonda Dantèse, která sloužila při natáčení filmu Hrabě Monte Cristo.
Lyon
Lyon: Stade de Lumiére
Třetí největší francouzský stadion – vejde se do něj šedesát tisíc diváků – a zcela jistě nejmodernější. V ochozech je připojení wifi, proti původnímu Stade Gerland, kde hrál OL doposud, se počet míst pro VIP zvedl ze sto osmdesáti na čtyři tisíce. Součástí stadionu je i hotelový komplex a luxusní restaurace.
Prezident klubu Jean Michel Aulas svěřil výstavbu stadionu americké renomované architektonické společnosti Populous, která projektovala stadiony ve Wembley a na Arsenalu. Byl to právě Aulas, který tlačil projekt kupředu bez ohledu na všechny nesnáze, výstavba stadionu neměla podporu ze všech stran, už jen proto, že leží v mírně problematické části města a mnozí poukazovali na to, že prostředky vynaložené na výstavbu stadionu mohou být využity daleko lépe.
Aulas ale našel řadu soukromých investorů, s jejichž pomocí dotáhl impozantní projekt do konce. Pokud jedete autem na jih po dálnici A6, stadion uvidíte, leží hned vedle ní, a protože je tato dálnice často ucpaná, budete mít dost času si ho prohlédnout.
Prezident klubu Jean Michel Aulas svěřil výstavbu stadionu americké renomované architektonické společnosti Populous, která projektovala stadiony ve Wembley a na Arsenalu. Byl to právě Aulas, který tlačil projekt kupředu bez ohledu na všechny nesnáze, výstavba stadionu neměla podporu ze všech stran, už jen proto, že leží v mírně problematické části města a mnozí poukazovali na to, že prostředky vynaložené na výstavbu stadionu mohou být využity daleko lépe.
Aulas ale našel řadu soukromých investorů, s jejichž pomocí dotáhl impozantní projekt do konce. Pokud jedete autem na jih po dálnici A6, stadion uvidíte, leží hned vedle ní, a protože je tato dálnice často ucpaná, budete mít dost času si ho prohlédnout.
Cours de Loges
Nádherný hotel, jehož dvůr je chráněnou památkou UNESCO. Bydlela tady řada známých osobností včetně Travolty, Micka Jaggera a Madonny. Tady asi nikdy noc nestrávíte, ceny dosahují astronomických výšek, ale do hotelu nakouknout můžete. Potkal jsem tady fotbalistu Patricka Vieiru.
Dole v lobby si můžete dát kafe a obdivovat přitom nádherné schodiště. Nám se tu kdysi podařilo natočit Objektiv a dokonce strávit noc díky obratnosti Romaina Raimbaulta z turistického úřadu. Hotelová restaurace se pyšní hvězdičkou Michelin, ale tam jsme nejedli.
Dole v lobby si můžete dát kafe a obdivovat přitom nádherné schodiště. Nám se tu kdysi podařilo natočit Objektiv a dokonce strávit noc díky obratnosti Romaina Raimbaulta z turistického úřadu. Hotelová restaurace se pyšní hvězdičkou Michelin, ale tam jsme nejedli.
Cafe de la Federations
Typický lyonský bouchon. Na malém prostoru a na stolech s kostičkovanými ubrusy získáte představu, jak jedli dělníci všichni společně v jedné místnosti vepřové, brambory, kuře či nejrůznější salámky a zapíjeli to všechno vínem z Beaujolais či Cotes de Rhone.
Běžte sem, pokud máte opravdu hlad, protože tady se nacpete. Na žádnou velkou gastronomii si tady nehrají, ceny jsou na místní poměry velmi příznivé. A majitel Yves Rivoiron je navíc skvělým hercem. Všude je ho plno, bere objednávky, ukazuje volný stůl a nosí plné talíře. Máte pocit, že jste v divadle. On také.
Běžte sem, pokud máte opravdu hlad, protože tady se nacpete. Na žádnou velkou gastronomii si tady nehrají, ceny jsou na místní poměry velmi příznivé. A majitel Yves Rivoiron je navíc skvělým hercem. Všude je ho plno, bere objednávky, ukazuje volný stůl a nosí plné talíře. Máte pocit, že jste v divadle. On také.
Perouges
Středověká vesnička na severovýchod od Lyonu. Vkročíte dovnitř a dostanete se o několik století zpět. Právě tady se točila jedna z prvních verzí „Tří mušketýrů“. Pokud by to chtěl někdo dnes zopakovat, tak by nepotřeboval stavět žádné kulisy. Věřil bych tomu, že městečko vypadalo i před několika stoletími naprosto stejně.
Najdete v něm malé palačinkárny i další občerstvení včetně prodejen se suvenýry, v létě je městečko obležené turisty a může se pochlubit i špičkovou restaurací l´Ostellerie du Vieux-Pérouges, kde v roce 1996 obědvali Bill Clinton s Hillary v předvečer summitu G7 v Lyonu.
Georges Thibaut, majitel restaurace, mi vyprávěl o tom, že jeho známá si v Perouges brala diplomata z americké ambasády, který o vesničce řekl protokolu. Clintonovi se nápad podívat se do středověké vesničky zalíbil, protože nic takového v Little Rocku v Arkansasu nemají, a také vyslovil přání, aby v restauraci byli nějací lidé. Thibaut pozval své známé, kteří kvůli bezpečnosti museli být na oběd v restauraci už před devátou hodinou.
Najdete v něm malé palačinkárny i další občerstvení včetně prodejen se suvenýry, v létě je městečko obležené turisty a může se pochlubit i špičkovou restaurací l´Ostellerie du Vieux-Pérouges, kde v roce 1996 obědvali Bill Clinton s Hillary v předvečer summitu G7 v Lyonu.
Georges Thibaut, majitel restaurace, mi vyprávěl o tom, že jeho známá si v Perouges brala diplomata z americké ambasády, který o vesničce řekl protokolu. Clintonovi se nápad podívat se do středověké vesničky zalíbil, protože nic takového v Little Rocku v Arkansasu nemají, a také vyslovil přání, aby v restauraci byli nějací lidé. Thibaut pozval své známé, kteří kvůli bezpečnosti museli být na oběd v restauraci už před devátou hodinou.
Zvonokosy
Víte o tom, že slavný román Gabriela Chevalliera má svou reálnou předlohu? Je jí vesnička Vaux en Beaujolais, jinak Clochemerle, kterou najdete necelou hodinu cesty od Lyonu, v malebném kraji uprostřed vinic.
Nechybí tu pochopitelně ani záchod, o který se vedlo tolik sporů, a také muzeum, kde zaujmou hlavně úžasné ilustrace, doprovázející tento slavný román. Najdete tu také veškeré okolnosti vzniku románu, reálné předlohy i vitríny spojené s touto knihou. Součástí expozice je i knížka Zvonokosy v českém jazyce.
Nechybí tu pochopitelně ani záchod, o který se vedlo tolik sporů, a také muzeum, kde zaujmou hlavně úžasné ilustrace, doprovázející tento slavný román. Najdete tu také veškeré okolnosti vzniku románu, reálné předlohy i vitríny spojené s touto knihou. Součástí expozice je i knížka Zvonokosy v českém jazyce.
Romanée Conti
Nejslavnější víno světa. Od Lyonu je to sice už slušný kus cesty, ale návštěva vinice stojí za to. Z dálnice sjedete na N74 směrem na Dijon a ve vesnici Vosne Romaneé se vydejte dál kolem kostela.
Vinici s trochou pozornosti najdete, jednak je na ní kříž a na jedné straně je její jméno vytesáno do kamene. Ve vesnici na autobusové zastávce je mapa, kde je vinice zakreslená.
Roční produkce je necelých šest tisíc lahví vína a běžně ho nekoupíte, protože je dlouhý jak seznam odběratelů, tak i čekatelů, kteří po této možnosti touží. V roce 2006 se v aukční síni Christie´s v New Yorku prodalo šest lahví za sto osmdesát tisíc dolarů, což znamená, že jedna láhev byla vydražená za 30 tisíc dolarů. Přemýšlíte, co by se tak dalo ještě koupit za tuto částku?
Vinici s trochou pozornosti najdete, jednak je na ní kříž a na jedné straně je její jméno vytesáno do kamene. Ve vesnici na autobusové zastávce je mapa, kde je vinice zakreslená.
Roční produkce je necelých šest tisíc lahví vína a běžně ho nekoupíte, protože je dlouhý jak seznam odběratelů, tak i čekatelů, kteří po této možnosti touží. V roce 2006 se v aukční síni Christie´s v New Yorku prodalo šest lahví za sto osmdesát tisíc dolarů, což znamená, že jedna láhev byla vydražená za 30 tisíc dolarů. Přemýšlíte, co by se tak dalo ještě koupit za tuto částku?
Place Bellecour
Největší evropské náměstí. Dokonce ještě větší než náměstí Rudé v Moskvě. Nikde jinde v Evropě nenajdete tak velkou plochu bez aut. Tady se slaví titul fotbalového Olympique Lyonnaise, pořádají se manifestace a demonstrace.
Náměstí vévodí dvě sochy. Jedna jezdecká krále Ludvíka XIV., druhá reprezentuje Malého prince a Antoinea de Saint-Exupéryho, který se v Lyonu narodil a jeho jméno nese i letiště.
Lyon se v mnoha směrech podobá Praze – ostatně socha krále je hlavním „meeting pointem“, tady si dávají Lyoňané i cizinci schůzky. A místu setkání říkají stejně jako Pražané – „pod ocasem“. Fan zóna bude během fotbalového Eura 2016 logicky právě tady – na velkých obrazovkách uvidí fanoušci všech 51 zápasů.
Náměstí vévodí dvě sochy. Jedna jezdecká krále Ludvíka XIV., druhá reprezentuje Malého prince a Antoinea de Saint-Exupéryho, který se v Lyonu narodil a jeho jméno nese i letiště.
Lyon se v mnoha směrech podobá Praze – ostatně socha krále je hlavním „meeting pointem“, tady si dávají Lyoňané i cizinci schůzky. A místu setkání říkají stejně jako Pražané – „pod ocasem“. Fan zóna bude během fotbalového Eura 2016 logicky právě tady – na velkých obrazovkách uvidí fanoušci všech 51 zápasů.
Les Halles P. Bocuse
Oči tady až přecházejí. Právě sem vozí uzeniny, salámy, sýry či ovoce a zeleninu producenti z celého kraje. Najdete tu i výjimečná kuřata z Bourg en Bresse, která vyrůstají na čerstvém vzduchu, což by jim mohla naše kuřata jen závidět. Právě tady pochopíte, proč je Lyon francouzským gastronomickým městem číslo jedna, a nikoliv Paříž. Zajděte se sem podívat a pochopíte Francii.
Fleurie
Většina veřejnosti si pod pojmem beaujolais asi představuje „nouveau“, mladé víno, které se otevírá s velkou slávou v listopadu. Je kolem toho dost velký humbuk, beaujolais je víno mladé, lehké, nekomplikované, pije se do jednoho roku a kvalitativně si o něm nikdo nedělá žádné iluze.
Ale na severu regionu najdete i deset cru beajolais, víno nesrovnatelně vyšší kvality. Mezi proslulé domény patří například Moulin en Vin, ale také Fleurie. Je to navíc nádherná vesnička, kterou uvidíte nejlépe, když vyjedete autem až na vrchol už zmíněné kapličky.
Ale na severu regionu najdete i deset cru beajolais, víno nesrovnatelně vyšší kvality. Mezi proslulé domény patří například Moulin en Vin, ale také Fleurie. Je to navíc nádherná vesnička, kterou uvidíte nejlépe, když vyjedete autem až na vrchol už zmíněné kapličky.
La fresque de Lyonnais
Pro Lyon jsou typické fresky na zdech, které zachycují historická témata, osobnosti, ale i atmosféru dávné doby. Mají estetický charakter, oživují jinak šedivé zdi a vyprávějí o městě tak, jak nedokážou žádná muzea.
Najdete jich několik stovek, dvě desítky z nich jsou naprosto unikátní a jsou samy o sobě zastávkou na turistických trasách.
La fresque de Lyonnais patří mezi nejznámější, najdete na ní 25 nejznámějších lyonských osobností - asi poznáte šéfkuchaře Paula Bocuse, dále St. Exuperyho, bývalého výborného fotbalistu Bernarda Lacombea nebo l´Abbé Piera.
Fresky vytváří studio Cite de la Creation, sídlící kousek za Lyonem a má zakázky z mnoha zemí celého světa. Mezi nejviditelnější výsledky jejich práce patří zcela přemalované šedivé paneláky na sídliště v bývalé NDR.
Najdete jich několik stovek, dvě desítky z nich jsou naprosto unikátní a jsou samy o sobě zastávkou na turistických trasách.
La fresque de Lyonnais patří mezi nejznámější, najdete na ní 25 nejznámějších lyonských osobností - asi poznáte šéfkuchaře Paula Bocuse, dále St. Exuperyho, bývalého výborného fotbalistu Bernarda Lacombea nebo l´Abbé Piera.
Fresky vytváří studio Cite de la Creation, sídlící kousek za Lyonem a má zakázky z mnoha zemí celého světa. Mezi nejviditelnější výsledky jejich práce patří zcela přemalované šedivé paneláky na sídliště v bývalé NDR.
Paříž
Paříž: Parc de Princes
Původní stadion byl postaven ve stejném roce jako Eiffelovka; měl atletickou dráhu a několikrát na něm končila i etapa Tour de France.
Současnou podobu má od roku 1974, je dílem architekta Rogera Tailliberta a patří mezi nejstarší ve Francii. V rámci koncertu zde vystoupila řada slavných zpěváků a skupin jako Michael Jackson, Rolling Stones či Metallica.
Své zápasy tu hraje Paris Saint Germain a poté, co do klubu vstoupil katarský investor a klub angažoval hráče, jako jsou Ibrahimovič, Cavani či di Maria, jsou vyprodané všechny domácí zápasy, byť by PSG hrálo proti slabším týmům jako Troyes či Remeš.
Stadion patří městu a katarský majitel klubu se zatím marně snaží o rozšíření kapacity ze současných 50 tisíc míst. Problémem také je, že stadion nemá parkoviště, na druhou stranu je díky metru (linky 9 a 10) snadno dostupný ze samotného centra.
Atmosféra na stadionu je bouřlivá, stará se o ni především radikální fanouškovské křídlo. Mužstvo PSG ale tady pouze hraje své zápasy, sídlem klubu je městečko Saint Germain en Lay, kde má klub tréninkové centrum. Katařané ovšem hledají centrum nové, které by bylo reprezentativnější a jehož součástí by byl pokud možno historický zámek.
Současnou podobu má od roku 1974, je dílem architekta Rogera Tailliberta a patří mezi nejstarší ve Francii. V rámci koncertu zde vystoupila řada slavných zpěváků a skupin jako Michael Jackson, Rolling Stones či Metallica.
Své zápasy tu hraje Paris Saint Germain a poté, co do klubu vstoupil katarský investor a klub angažoval hráče, jako jsou Ibrahimovič, Cavani či di Maria, jsou vyprodané všechny domácí zápasy, byť by PSG hrálo proti slabším týmům jako Troyes či Remeš.
Stadion patří městu a katarský majitel klubu se zatím marně snaží o rozšíření kapacity ze současných 50 tisíc míst. Problémem také je, že stadion nemá parkoviště, na druhou stranu je díky metru (linky 9 a 10) snadno dostupný ze samotného centra.
Atmosféra na stadionu je bouřlivá, stará se o ni především radikální fanouškovské křídlo. Mužstvo PSG ale tady pouze hraje své zápasy, sídlem klubu je městečko Saint Germain en Lay, kde má klub tréninkové centrum. Katařané ovšem hledají centrum nové, které by bylo reprezentativnější a jehož součástí by byl pokud možno historický zámek.
Paříž: Stade de France
Národní francouzský stadion. Reprezentační tým Francie zde hraje všechny klíčové zápasy. V roce 2003 jsme měli skvělý tým a zaskočili jsme domácí vítězstvím 2:0. Branky tehdy dávali Grygera z velké dálky a Baroš. Titulní stranu deníku l´Equipe s velkou fotkou Baroše a titulkem „studená sprcha“ mám dodnes schovanou.
Než se začal stadion stavět, bylo to nevzhledné místo, v němž v papírových krabicích spali přistěhovalci, kteří pracovali na přilehlých stavbách. Jeden z nich, Said z Alžírska zde strávil několik let. Peníze posílal domů, a když už se mu začalo dařit lépe, přestěhoval se do Marseille.
Said Zidane nemohl samozřejmě tušit, že o řadu let později dá na místě, kde spával, na už na postaveném stadionu, jeho syn Zinadine dva góly ve finále mistrovství světa proti Brazílii.
Než se začal stadion stavět, bylo to nevzhledné místo, v němž v papírových krabicích spali přistěhovalci, kteří pracovali na přilehlých stavbách. Jeden z nich, Said z Alžírska zde strávil několik let. Peníze posílal domů, a když už se mu začalo dařit lépe, přestěhoval se do Marseille.
Said Zidane nemohl samozřejmě tušit, že o řadu let později dá na místě, kde spával, na už na postaveném stadionu, jeho syn Zinadine dva góly ve finále mistrovství světa proti Brazílii.
Eiffelovka
Slavná Eiffelova věž měla původně stát v Barceloně, ale Gustave Eiffel se s radnicí, které se zdála být stavba příliš drahá, nakonec nedohodl.
Byla postavena v letech 1887-1889 u příležitosti Světové výstavy – a také stého výročí velké francouzské revoluce – a přestože je to dnes snad vůbec nejznámější světová dominanta, tak jí zejména zpočátku hrozilo dokonce zbourání. Pařížané ji nenáviděli a kritizovaly ji i takové osobnosti jako Emile Zola či Alexander Dumas.
Více než čtyřicet let byla nejvyšší světovou stavbou a zachována byla proto, že měla význam i jako meteorologická stanice či rozhlasový a televizní vysílač.
Z projektů na její rekonstrukci si velkou podporu získal plán Alfonse Muchy na „památník člověka“, na jehož základě by byla na základních pilířích postavena koule. Nakonec to však Eiffelovka přežila.
Návštěvníci Paříže dnes míří hlavně k ní, znají ji i z filmů, točila se tu například Bondovka Vyhlídka na vraždu. V zimě se tu dokonce bruslí na malém kluzišti v prvním patře a proslulá je i restaurace Jules Verne v patře druhém, která patří Alainu Ducassovi a má dvě hvězdičky Michelin.
Byla postavena v letech 1887-1889 u příležitosti Světové výstavy – a také stého výročí velké francouzské revoluce – a přestože je to dnes snad vůbec nejznámější světová dominanta, tak jí zejména zpočátku hrozilo dokonce zbourání. Pařížané ji nenáviděli a kritizovaly ji i takové osobnosti jako Emile Zola či Alexander Dumas.
Více než čtyřicet let byla nejvyšší světovou stavbou a zachována byla proto, že měla význam i jako meteorologická stanice či rozhlasový a televizní vysílač.
Z projektů na její rekonstrukci si velkou podporu získal plán Alfonse Muchy na „památník člověka“, na jehož základě by byla na základních pilířích postavena koule. Nakonec to však Eiffelovka přežila.
Návštěvníci Paříže dnes míří hlavně k ní, znají ji i z filmů, točila se tu například Bondovka Vyhlídka na vraždu. V zimě se tu dokonce bruslí na malém kluzišti v prvním patře a proslulá je i restaurace Jules Verne v patře druhém, která patří Alainu Ducassovi a má dvě hvězdičky Michelin.
Roland Garros
Tenisový areál postavený v roce 1927, na kterém se hraje jeden ze čtyř grandslamových turnajů.
Tenisté nesnáší stísněný prostor malých šaten, ale plány na rozšíření stadionu narážejí na odpor ze strany ochránců životního prostředí. Radnice už schválila výstavbu nového kurtu v místech botanické zahrady, ale odpůrci se stále odvolávají.
Areálu, který nese jméno slavného letce, dominují dva hlavní kurty – Philippe Chatrier a Suzanne Lenglenová. Atmosféra na turnaji je francouzsky sympatická, novináři dostávají od pořadatelů beaujolais a diváci si přijdou na své zejména první týden, kdy se mohou toulat mezi jednotlivými kurty a s výjimkou těch top nasazených vidí řadu dobrých tenistů.
Tenisté nesnáší stísněný prostor malých šaten, ale plány na rozšíření stadionu narážejí na odpor ze strany ochránců životního prostředí. Radnice už schválila výstavbu nového kurtu v místech botanické zahrady, ale odpůrci se stále odvolávají.
Areálu, který nese jméno slavného letce, dominují dva hlavní kurty – Philippe Chatrier a Suzanne Lenglenová. Atmosféra na turnaji je francouzsky sympatická, novináři dostávají od pořadatelů beaujolais a diváci si přijdou na své zejména první týden, kdy se mohou toulat mezi jednotlivými kurty a s výjimkou těch top nasazených vidí řadu dobrých tenistů.
Hotel Molitor
Desítky let byl secesní bazén oblíbeným místem Pařížanů a zejména o víkendu tu nebylo prakticky k hnutí.
Otevřel ho v roce 1929 Johnny Weissmuller, známý jako filmový Tarzan a v roce 1945 tu měly světovou premiéru bikini.
Bazén se stal historickou památkou. Bílá loď, jak se mu přezdívalo, zavřela své brány v roce 1989 a po pětadvaceti letech rekonstrukce byla veřejnost šokována. Ne snad kvalitou rekonstrukce, ale tím, že se bazén stal součástí luxusního hotelu a zaplavat si v něm můžete jen tehdy, pokud zaplatíte ročně 1200 eur a stanete se členem klubu za dalších 3300 eur. Ale pořád máte ještě možnost ubytovat se v hotelu za 200 eur za noc a pak máte přístup do bazénu volný.
Výhodou také je, že hotelová restaurace je díky šéfovi Wilfriedu Grauxovi na špičkové úrovni. Hotel je nádherně položen mezi kurty Rolanda Garrose a stadionem Parc de Princes.
V noci z 12. na 13. listopadu tu spali před přátelským zápasem na Stade de France fotbalisté z Německa. Dopoledne volal anonym, že v hotelu je umístěna nálož, a tak museli fotbalisté urychleně hotel opustit – šli se podívat na tenisové kurty. Byla to asi předzvěst toho, co čekalo Paříž ve stejný večer – v průběhu zápasu Francie-Německo útočili teroristé na několika místech Paříže včetně koncertního sálu Bataclan…
Otevřel ho v roce 1929 Johnny Weissmuller, známý jako filmový Tarzan a v roce 1945 tu měly světovou premiéru bikini.
Bazén se stal historickou památkou. Bílá loď, jak se mu přezdívalo, zavřela své brány v roce 1989 a po pětadvaceti letech rekonstrukce byla veřejnost šokována. Ne snad kvalitou rekonstrukce, ale tím, že se bazén stal součástí luxusního hotelu a zaplavat si v něm můžete jen tehdy, pokud zaplatíte ročně 1200 eur a stanete se členem klubu za dalších 3300 eur. Ale pořád máte ještě možnost ubytovat se v hotelu za 200 eur za noc a pak máte přístup do bazénu volný.
Výhodou také je, že hotelová restaurace je díky šéfovi Wilfriedu Grauxovi na špičkové úrovni. Hotel je nádherně položen mezi kurty Rolanda Garrose a stadionem Parc de Princes.
V noci z 12. na 13. listopadu tu spali před přátelským zápasem na Stade de France fotbalisté z Německa. Dopoledne volal anonym, že v hotelu je umístěna nálož, a tak museli fotbalisté urychleně hotel opustit – šli se podívat na tenisové kurty. Byla to asi předzvěst toho, co čekalo Paříž ve stejný večer – v průběhu zápasu Francie-Německo útočili teroristé na několika místech Paříže včetně koncertního sálu Bataclan…
Bouloňský lesík
Ve dne je to krásné romantické místo. O víkendu sem míří tisíce Pařížanů, někteří kvůli dostihům, které probíhají na hipodromu Longchamps, jiní se procházejí po cestičkách a kolem jezírka a další si půjčí loďku a vyrazí k restauraci Le Chalet des Illes doprostřed ostrova.
Najdete tu běžce i osamělé chodce z luxusních bytů v jeho těsné blízkosti, ale i rodiny, které sem přijely z úplně opačné části Paříže.
Se soumrakem se však atmosféra mění. Z lesíka na vás mávají desítky prostitutek, které v posledních letech doplňují různí transvestité či ti, kteří ani neví, jak to vlastně mají. Ne že by vám tu šlo o život, ale na večerní procházky to rozhodně není.
Najdete tu běžce i osamělé chodce z luxusních bytů v jeho těsné blízkosti, ale i rodiny, které sem přijely z úplně opačné části Paříže.
Se soumrakem se však atmosféra mění. Z lesíka na vás mávají desítky prostitutek, které v posledních letech doplňují různí transvestité či ti, kteří ani neví, jak to vlastně mají. Ne že by vám tu šlo o život, ale na večerní procházky to rozhodně není.
Brigitte Bardotová
Jednoho květnového dne 1950 si mladý jedenadvacetiletý režisér Roger Vadim všiml titulní stránky časopisu Elle, na které byla krásná patnáctiletá dívka. Její matka se znala se šéfredaktorkou, kterou její půvab upoutal. Vadim se s ní chtěl seznámit, řekl proto o ní režiséru Marcu Allegretovi, aby ji obsadil do svého filmu. Na zkoušku dorazili oba dva.
Co se stalo potom, je už známé. Mladík se do dívky zamiloval a filmem A bůh stvořil ženu z ní udělal hvězdu. Poprvé ji ale uviděl právě v rue de Pompe, číslo 1, kde strávila Brigitte Bardotová celé dětství.
Co se stalo potom, je už známé. Mladík se do dívky zamiloval a filmem A bůh stvořil ženu z ní udělal hvězdu. Poprvé ji ale uviděl právě v rue de Pompe, číslo 1, kde strávila Brigitte Bardotová celé dětství.
Musee Marmottan
Luxusní šestnáctý pařížský obvod, ležící v blízkosti Bouloňského lesíka, přitahuje ředitele společností, bankéře, důležité lidi filmového průmyslu a bohaté obchodníky. Právě tady najdou byty o velikosti několika stovek metrů čtverečních se stometrovou terasou na střeše.
V okolí těchto domů je schováno pozoruhodné muzeum impresionistů s největší sbírkou Clauda Moneta. Jeho milovníci budou nadšeni zejména z oválné místnosti „vyzdobené“ jeho lekníny. V muzeu najdete i obraz Východ slunce, který je považován za vůbec první impresionistický.
Spolu s dalšími osmi plátny ho v roce 1985 uloupil za bílého dne „gang z Aubervilliers“, obrazy se našly až o pět let později v Porto Vecchio na Korsice.
V okolí těchto domů je schováno pozoruhodné muzeum impresionistů s největší sbírkou Clauda Moneta. Jeho milovníci budou nadšeni zejména z oválné místnosti „vyzdobené“ jeho lekníny. V muzeu najdete i obraz Východ slunce, který je považován za vůbec první impresionistický.
Spolu s dalšími osmi plátny ho v roce 1985 uloupil za bílého dne „gang z Aubervilliers“, obrazy se našly až o pět let později v Porto Vecchio na Korsice.
Plaza Athenée
V luxusní ulici plné drahých butiků najdete i nejlepší pařížskou restauraci, kterou vede Alain Ducasse. Tento šedesátiletý gastronomický magnát se zaměřuje především na Spojené státy a asijské země, v Paříži a po celé zemi vlastní několik restaurací. Spolu s plaza Athenée má tři hvězdičky Michelin i restaurace Louis XV. v Monaku.
Visconti
Oblíbené místo fotbalistů Paris Saint Germain. Jako první sem začal chodit Marco Veratti, který přivedl spoluhráče.
Majitelkou je rodačka z Abruzza, sympatická padesátnice Giusepina, které všichni říkají Pina a mnozí fotbalisté dokonce „máma“. V restauraci pracují i její dva synové, jeden v kuchyni a druhý jako číšník. Je to opravdu domácí kuchyně, navíc velmi levná, pizza Margherita stojí pouhých 11 eur.
S Verattim, který miluje špagety a mořské plody, sem chodí nejčastěji Ibrahimović, Thiago Silva, Sirigu, Maxwell, ale i další spoluhráči. O zábavu se nejčastěji staral Lavezzi, přezdívaný Pocho, který obyčejně pouštěl nahlas hudbu.
Turistů tu mnoho nepotkáte, i když restaurace je jen kousek od Champs-Elysées. Chodí sem místní a ti, kteří znají Pinu. A poté, co Verrati v rozhovoru pro l´Equipe prozradil své oblíbené místo, tak i fotbaloví fanoušci, kteří doufají, že hráči PSG přijdou, zrovna když tam budou.
89, boulevard de Courcelles
Majitelkou je rodačka z Abruzza, sympatická padesátnice Giusepina, které všichni říkají Pina a mnozí fotbalisté dokonce „máma“. V restauraci pracují i její dva synové, jeden v kuchyni a druhý jako číšník. Je to opravdu domácí kuchyně, navíc velmi levná, pizza Margherita stojí pouhých 11 eur.
S Verattim, který miluje špagety a mořské plody, sem chodí nejčastěji Ibrahimović, Thiago Silva, Sirigu, Maxwell, ale i další spoluhráči. O zábavu se nejčastěji staral Lavezzi, přezdívaný Pocho, který obyčejně pouštěl nahlas hudbu.
Turistů tu mnoho nepotkáte, i když restaurace je jen kousek od Champs-Elysées. Chodí sem místní a ti, kteří znají Pinu. A poté, co Verrati v rozhovoru pro l´Equipe prozradil své oblíbené místo, tak i fotbaloví fanoušci, kteří doufají, že hráči PSG přijdou, zrovna když tam budou.
89, boulevard de Courcelles
L´Esplanade
Oblíbená kavárna Jeana-Paula Belmonda. Najdete ji těsně vedle Invalidovny a slavný herec se tu často vyhřívá na terase, obvykle v doprovodu svých dlouholetých kamarádů. Dostal jsem už tři fotografie od dívek, které ho požádaly o společný snímek, stále šarmantní herec jim ochotně vyhověl.
Saint-Étienne
Saint-Étienne: Stade Geoffroy-Guichard
Stadion byl otevřen v roce 1931 zakladatelem značky Casino, jehož jméno nese. Přezdívá se mu Le Chaudron neboli „kotel“, a to zejména kvůli atmosféře, kterou zde fanoušci místního klubu dokážou vytvořit.
Architektonicky byl koncipován jako stadion „anglického“ typu, kde jsou diváci velmi blízko trávníku.
Od založení prošel rekonstrukcí před světovým šampionátem v roce 1998 a aktuálně před Eurem. Počet míst tak dosáhl téměř 42 tisíc.
Stadion měl být původně jen „rezervním“ stadionem pro Euro 2016, ale po intervenci starosty města u FFF a Michela Platiniho se nakonec Saint-Étienne na seznam přece jen dostal. Platini na „své“ město nezapomněl.
Architektonicky byl koncipován jako stadion „anglického“ typu, kde jsou diváci velmi blízko trávníku.
Od založení prošel rekonstrukcí před světovým šampionátem v roce 1998 a aktuálně před Eurem. Počet míst tak dosáhl téměř 42 tisíc.
Stadion měl být původně jen „rezervním“ stadionem pro Euro 2016, ale po intervenci starosty města u FFF a Michela Platiniho se nakonec Saint-Étienne na seznam přece jen dostal. Platini na „své“ město nezapomněl.
Place du Peuple
Ve středověku se tu nacházelo velké tržiště a od roku 1605 také první kašna s pitnou vodou v Saint-Étienne, kterou v 19. století nahradila Letní fontána, „Fontaine de l'Été“.
I dnes se na toto náměstí chodí pít, ovšem do četných barů a restaurací. Po jeho obvodu můžete obdivovat fasády domů, které jsou důkazem historické slávy města.
Nejstarší středověký dům se nachází na čísle 8 a na čísle 12 je pak renesančním pozůstatkem hradeb malebná Tour de la Droguerie. V létě je to velmi živé místo se spoustou zahrádek.
I dnes se na toto náměstí chodí pít, ovšem do četných barů a restaurací. Po jeho obvodu můžete obdivovat fasády domů, které jsou důkazem historické slávy města.
Nejstarší středověký dům se nachází na čísle 8 a na čísle 12 je pak renesančním pozůstatkem hradeb malebná Tour de la Droguerie. V létě je to velmi živé místo se spoustou zahrádek.
Muzeum fotbalu – Musée des Verts
Muzeum bylo inaugurováno v roce 2013 a nachází se nad pokladnou v prvním patře stadionu.
Je to ráj pro každého fanouška zelených.
Vystavuje se zde asi 1000 předmětů spojených s klubem, 150 dresů, míče i mercedes brankáře Ivana Ćurkoviće. Najdete tu i část břevna z Glasgowa, kde ve finále Poháru mistrů evropských zemí podlehl AS St. Étienne Bayernu Mnichov 0:1. Brankové tyče byly čtyřhranné, a kdyby prý byly kulaté jako dnes, míč by se od nich po dvou hlavičkách odrazil do branky.
Muzeum vede Philippe Gastal, který byl mnohokrát v Praze a jehož nejoblíbenějším hráčem českého či slovenského původu byl vedle Moravčíka brankář Finek.
Je to ráj pro každého fanouška zelených.
Vystavuje se zde asi 1000 předmětů spojených s klubem, 150 dresů, míče i mercedes brankáře Ivana Ćurkoviće. Najdete tu i část břevna z Glasgowa, kde ve finále Poháru mistrů evropských zemí podlehl AS St. Étienne Bayernu Mnichov 0:1. Brankové tyče byly čtyřhranné, a kdyby prý byly kulaté jako dnes, míč by se od nich po dvou hlavičkách odrazil do branky.
Muzeum vede Philippe Gastal, který byl mnohokrát v Praze a jehož nejoblíbenějším hráčem českého či slovenského původu byl vedle Moravčíka brankář Finek.
Rue des Martyrs de Vingré
Zde to žije především večer. Pěší zóna je po celé délce plná kaváren, barů a restaurací s terasami. Na náměstíčku Place Neuve s fontánou se budete cítit skoro jako v Provence, za předpokladu, že vám vyjde počasí.
I když na druhou stranu hospůdky jsou spíš v anglickém stylu. Je to taková Stodolní Saint-Étienne.
Název ulice připomíná velmi smutnou událost francouzských dějin 1. světové války, kdy bylo šest vojáků neprávem obviněno z dezertérství a pro výstrahu popraveno.
I když na druhou stranu hospůdky jsou spíš v anglickém stylu. Je to taková Stodolní Saint-Étienne.
Název ulice připomíná velmi smutnou událost francouzských dějin 1. světové války, kdy bylo šest vojáků neprávem obviněno z dezertérství a pro výstrahu popraveno.
Glasgow
„Zeleným“ neuniknete ani ve městě. Kousek od radnice je proslulá braserie, která je pojmenovaná podle města, kde ztratil tým ASSE jedinečnou šanci na zisk Poháru mistrů evropských zemí.
Dříve to tu více připomínalo onen finálový zápas hraný v Glasgowě proti Bayernu Mnichov, po rekonstrukci je tento podnik méně fotbalový a více gastronomický.
Jídlo je velmi dobré a už to není „pouhé“ fotbalové bistro. Do Saint-Ětienne přijíždí na ligové zápasy řada návštěvníků z jiných i vzdálených měst, mnozí se nezapomenou zastavit v této braserii.
Dříve to tu více připomínalo onen finálový zápas hraný v Glasgowě proti Bayernu Mnichov, po rekonstrukci je tento podnik méně fotbalový a více gastronomický.
Jídlo je velmi dobré a už to není „pouhé“ fotbalové bistro. Do Saint-Ětienne přijíždí na ligové zápasy řada návštěvníků z jiných i vzdálených měst, mnozí se nezapomenou zastavit v této braserii.
Bistro de Paris
Oblíbené místo Lubomíra Moravčíka. Sem chodil na kávu každé ráno ještě před tréninkem a často i po něm.
Podle jeho vzpomínek to bylo právě v této restauraci, kde obědval se svým tehdejším spoluhráčem, jistým… Laurentem Blancem!
Majitelem byl Hervé a už tenkrát tady dobře vařili. Ale určitě ne tak dobře jako dnes. Kuchařem je totiž Jonathan Pingris, který se učil u Paula Bocuse a dva roky působil i v restauraci Nicolase Le Beca (viz Lyon).
Právě on je představitelem nového gastronomického směru, zvaného bistronomie. Znamená to, že se v některých bistrech a braseriích snaží o podobnou kuchyni jako v gastronomických restauracích – samozřejmě za mnohem příznivější ceny, a tím i pro širší veřejnost.
Podle jeho vzpomínek to bylo právě v této restauraci, kde obědval se svým tehdejším spoluhráčem, jistým… Laurentem Blancem!
Majitelem byl Hervé a už tenkrát tady dobře vařili. Ale určitě ne tak dobře jako dnes. Kuchařem je totiž Jonathan Pingris, který se učil u Paula Bocuse a dva roky působil i v restauraci Nicolase Le Beca (viz Lyon).
Právě on je představitelem nového gastronomického směru, zvaného bistronomie. Znamená to, že se v některých bistrech a braseriích snaží o podobnou kuchyni jako v gastronomických restauracích – samozřejmě za mnohem příznivější ceny, a tím i pro širší veřejnost.
Gare Saint-Étienne
Jedno z mála francouzských nádraží, které je přímo spojeno s Paříží. Bylo postaveno v roce 1857 a zajišťuje spoje především v okolí St. Étienne a to pomocí vlaků TER. Staví tady pochopitelně i TGV, za 2:45 jste ve francouzské metropoli.
Nádraží leží mírně stranou centra, pokud k němu míříte pěšky, čeká vás slušný kopeček. Budova utrpěla během bombardování na konci II. světové války, během let byla několikrát rekonstruována, ale stále si zachovává původní podobu z poloviny devatenáctého století.
Nádraží leží mírně stranou centra, pokud k němu míříte pěšky, čeká vás slušný kopeček. Budova utrpěla během bombardování na konci II. světové války, během let byla několikrát rekonstruována, ale stále si zachovává původní podobu z poloviny devatenáctého století.
Poteaux Carrés
Název tohoto hotelu s restaurací je připomínkou smolného finále Evropské ligy v roce 1976. Ve městě najdete ještě jednu restauraci se stejným názvem.
Ředitelem je Julien, který chodí stále v zeleném. Hned u vchodu najdete vystavenou část konstrukce branky z Glasgowa, podobné té, jakou mají i v muzeu.
Ubytujete se tu i najíte za rozumné ceny, pokoje jsou moderní, neboť prošly před dvěma lety rozsáhlou rekonstrukcí. Pravidelně tady zůstává na noc bývalý internacionál Dominique Rocheteau, který je ve vedení klubu St. Étienne, ale bydlí u Paříže a sem jezdí jen na dva dny v týdnu.
Když jsem tu trávil noc, tak spolu se mnou bydlelo v hotelu i trio rozhodčích, kteří druhý den řídili ligový zápas
mezi Saint-Étienne a Montpellier.
Ředitelem je Julien, který chodí stále v zeleném. Hned u vchodu najdete vystavenou část konstrukce branky z Glasgowa, podobné té, jakou mají i v muzeu.
Ubytujete se tu i najíte za rozumné ceny, pokoje jsou moderní, neboť prošly před dvěma lety rozsáhlou rekonstrukcí. Pravidelně tady zůstává na noc bývalý internacionál Dominique Rocheteau, který je ve vedení klubu St. Étienne, ale bydlí u Paříže a sem jezdí jen na dva dny v týdnu.
Když jsem tu trávil noc, tak spolu se mnou bydlelo v hotelu i trio rozhodčích, kteří druhý den řídili ligový zápas
mezi Saint-Étienne a Montpellier.
Bar à huîtres – hotel Ibis35 Avenue Denfert Rochereau, 42000 Saint-Étienne
Za Ivanem Haškem jsem se do Saint-Étienne vypravil na konci léta 2006, kdy trénoval zelené. Po vyhraném zápase jsem přespal v jeho domě v městečku Villars, bydlel hned na kraji golfového hřiště. V Saint-Étienne trénoval rok, podzim byl výborný, po jaru kleslo mužstvo na jedenáctou příčku a Ivan v klubu skončil.
Když jsem ho požádal, jestli by si vzpomněl na nějaké místo, které měl ve městě rád, odpověděl okamžitě – bar s plody moře hned naproti nádraží. Podobných míst tady mnoho nenajdete a milovníci ústřic a škeblí chodí právě sem.
Když jsem ho požádal, jestli by si vzpomněl na nějaké místo, které měl ve městě rád, odpověděl okamžitě – bar s plody moře hned naproti nádraží. Podobných míst tady mnoho nenajdete a milovníci ústřic a škeblí chodí právě sem.
Údolí Loiry
Údolí Loiry: Chateau Belmont
Na Loiře se žádný fotbal hrát nebude, ale celý region má pro nás jistý význam. Tento zámeček s krásnou zahradou mající rozlohu 2,5 hektaru je během evropského fotbalového šampionátu domovem našich fotbalistů.
Patří do hotelové sítě Clarion a trenér Pavel Vrba si ho vybral i proto, že ho lze zcela uzavřít. Nikdo jiný než česká reprezentace v něm nebude, vede k němu jediná přístupová cesta, a když se zavře hlavní brána, tak mají fotbalisté klid.
Na druhou stranu jsou zase malý kousek od centra Tours, kdyby si chtěli zajít na kafíčko. Dojdou na zastávku tramvaje, přejedou Loiru a jsou ve městě.
Původní zámeček se začal stavět v 17. století, o dvě století později se v něm setkávali umělci a například Ingres tu maloval strop. Později k němu byly přistaveny dvě budovy, v nichž je většina moderních pokojů. Součástí komplexu je i bazén a rehabilitační linka. Pravda, v normálním provozu se tu dávají ženám masky na obličej, na několik týdnů je ale střídají maséři.
Na zámku se nikdy víno nevyrábělo, jak se občas někde píše, ale probíhají tady degustace vinařů z regionu. Spousta lidí z Tours a okolí toto místo zná, protože tu byla řadu let restaurace se dvěma hvězdičkami Michelin, kterou vedl Jean Bardet.
Patří do hotelové sítě Clarion a trenér Pavel Vrba si ho vybral i proto, že ho lze zcela uzavřít. Nikdo jiný než česká reprezentace v něm nebude, vede k němu jediná přístupová cesta, a když se zavře hlavní brána, tak mají fotbalisté klid.
Na druhou stranu jsou zase malý kousek od centra Tours, kdyby si chtěli zajít na kafíčko. Dojdou na zastávku tramvaje, přejedou Loiru a jsou ve městě.
Původní zámeček se začal stavět v 17. století, o dvě století později se v něm setkávali umělci a například Ingres tu maloval strop. Později k němu byly přistaveny dvě budovy, v nichž je většina moderních pokojů. Součástí komplexu je i bazén a rehabilitační linka. Pravda, v normálním provozu se tu dávají ženám masky na obličej, na několik týdnů je ale střídají maséři.
Na zámku se nikdy víno nevyrábělo, jak se občas někde píše, ale probíhají tady degustace vinařů z regionu. Spousta lidí z Tours a okolí toto místo zná, protože tu byla řadu let restaurace se dvěma hvězdičkami Michelin, kterou vedl Jean Bardet.
Stade de la Vallé du Chér
Byl postaven v roce 1978 a mnohokrát rekonstruován. Hraje na něm mužstvo FC Tours – pouze druhou ligu, na první zatím nemá a jak to tak vypadá, v brzké době mít nebude.
Ani v okolí se první liga nehraje, z fotbalových měst je nejblíže druholigový Auxerre, a tak pokud chtějí obyvatelé Tours vidět prvoligový fotbal, musí do Paříže (hodina vlakem TGV) a nebo do Rennes v Bretani.
Na stadion místního klubu se v současnosti vejde šestnáct tisíc diváků, kapacita byla dříve i větší a absolutní rekord v návštěvnosti je z května 1981, kdy na zápas první ligy proti mytickému St. Étienne přišlo 23 tisíc diváků.
Na tomto stadionu bude trénovat česká fotbalová reprezentace, řada tréninků se bude odehrávat za zavřenými dveřmi, nicméně část jich bude otevřena pro veřejnost. Měl by to být hned ten první po příletu našeho týmu a pak po každém zápase.
Ani v okolí se první liga nehraje, z fotbalových měst je nejblíže druholigový Auxerre, a tak pokud chtějí obyvatelé Tours vidět prvoligový fotbal, musí do Paříže (hodina vlakem TGV) a nebo do Rennes v Bretani.
Na stadion místního klubu se v současnosti vejde šestnáct tisíc diváků, kapacita byla dříve i větší a absolutní rekord v návštěvnosti je z května 1981, kdy na zápas první ligy proti mytickému St. Étienne přišlo 23 tisíc diváků.
Na tomto stadionu bude trénovat česká fotbalová reprezentace, řada tréninků se bude odehrávat za zavřenými dveřmi, nicméně část jich bude otevřena pro veřejnost. Měl by to být hned ten první po příletu našeho týmu a pak po každém zápase.
Tours – historické centrum
Tours není co se krásy týče nijak výjimečné město, většinou slouží jako základna k výletům na zámky na Loiře. Ale historická část stojí za návštěvu.
Centrem je place Plumereau, kolem něhož najdete řadu starobylých občas hrázděných domů, řada uliček je bez aut a všude kolem jsou restaurace, kavárny a bary. V létě to vypadá, že se díky zahrádkám sedí snad na celém náměstí, zvaném místními familiárně Plum.
Za pozornost stojí moruše před vchodem do Café du Vieux Murier připomínající dobu, kdy se strom kvůli hedvábí vysazoval všude po okolí, a také ulice Briconnet, odkud je průchod do zahrady Jardin de St-Pierre-le-Puellier.
Centrem je place Plumereau, kolem něhož najdete řadu starobylých občas hrázděných domů, řada uliček je bez aut a všude kolem jsou restaurace, kavárny a bary. V létě to vypadá, že se díky zahrádkám sedí snad na celém náměstí, zvaném místními familiárně Plum.
Za pozornost stojí moruše před vchodem do Café du Vieux Murier připomínající dobu, kdy se strom kvůli hedvábí vysazoval všude po okolí, a také ulice Briconnet, odkud je průchod do zahrady Jardin de St-Pierre-le-Puellier.
Tours – katedrála St. Gatien
Francie je zemí katedrál, ale tato patří mezi výjimečné. Její stavba začala už ve třináctém století, ale západní průčelí s věžemi bylo dokončeno až poté, co se Loira stala rezidenční oblastí francouzských králů.
Hlavní fasáda je mnohem zdobnější, než bývá u gotiky obvyklé, katedrála se v průběhu staletí dostavovala, najdeme tu barokní a dokonce i renesanční prvky, ale úžasné jsou i vitráže, kromě těch původních tu najdeme i vitráže z mnohem pozdější doby, některé dokonce z minulého století.
Hlavní fasáda je mnohem zdobnější, než bývá u gotiky obvyklé, katedrála se v průběhu staletí dostavovala, najdeme tu barokní a dokonce i renesanční prvky, ale úžasné jsou i vitráže, kromě těch původních tu najdeme i vitráže z mnohem pozdější doby, některé dokonce z minulého století.
Orléans – muzeum Johanky z Arku
Nepříliš zajímavé město je spojené především s Johankou z Arku, která zde v roce 1429 dokázala zdolat Angličany. Ve městě má několik soch, ta nejzajímavější je na place du Martrois.
V domě, kde týden bydlela, je muzeum, kde se můžete dozvědět o jejím životě vše podstatné. Zástupcem ředitele je Olivier Bouzy, který byl poradcem Luca Bessona pro film s Milou Jovovichovou – ten se jak známo točil převážně u nás na Moravě, hlavně v okolí Bruntálu.
V domě, kde týden bydlela, je muzeum, kde se můžete dozvědět o jejím životě vše podstatné. Zástupcem ředitele je Olivier Bouzy, který byl poradcem Luca Bessona pro film s Milou Jovovichovou – ten se jak známo točil převážně u nás na Moravě, hlavně v okolí Bruntálu.
Orléans – Eric Lecerf
Vynikající restaurace, která je spíše braserií. Eric Lecerf působil několik desítek let v Paříži u jednoho z nejvýznamnějších francouzských kuchařů Joela Robuchona.
Pak však začal mít stresu a hvězdiček Michelin dost a vrátil se do míst svého dětství. Využil všeho, co se v Paříži naučil, a s pomocí lokálních produktů a ryb z Loiry připravuje skvělé pokrmy za velmi přijatelné ceny. Jeho braserie by klidně hvězdičku Michelin mít mohla, ale Erica zajímá jen to, jestli jsou spokojeni jeho zákazníci.
Pak však začal mít stresu a hvězdiček Michelin dost a vrátil se do míst svého dětství. Využil všeho, co se v Paříži naučil, a s pomocí lokálních produktů a ryb z Loiry připravuje skvělé pokrmy za velmi přijatelné ceny. Jeho braserie by klidně hvězdičku Michelin mít mohla, ale Erica zajímá jen to, jestli jsou spokojeni jeho zákazníci.
Amboise
Na pozvání krále Františka I. přijel v roce 1516 na Amboise Leonardo da Vinci. Král miloval jeho obrazy a „loudil“ na něm i Monu Lisu, kterou si Leonardo přivezl s sebou.
V zámku toho dnes moc neuvidíte, zajímavější je jeho okolí a zejména nádherný výhled na Loiru, na jejím druhém břehu má Leonardo sochu. Italský umělec Amlet Cataldi ho vyobrazil téměř jako boha.
Leonardo je pohřben na zámku v kapli, původně byly jeho ostatky uloženy na jiném místě v zámeckém areálu, ale nakonec byly přesunuty právě sem. A to přesto, že na Amboise Leonardo moc času netrávil. Jeho domovem se stal na tři roky zámeček pár stovek metrů odsud.
V zámku toho dnes moc neuvidíte, zajímavější je jeho okolí a zejména nádherný výhled na Loiru, na jejím druhém břehu má Leonardo sochu. Italský umělec Amlet Cataldi ho vyobrazil téměř jako boha.
Leonardo je pohřben na zámku v kapli, původně byly jeho ostatky uloženy na jiném místě v zámeckém areálu, ale nakonec byly přesunuty právě sem. A to přesto, že na Amboise Leonardo moc času netrávil. Jeho domovem se stal na tři roky zámeček pár stovek metrů odsud.
Clos de Lucé
Tento zámeček daroval Leonardovi František I., dnes tam najdete i pokoj, kde slavný malíř a vynálezce zemřel.
Zajímavé je také jeho okolí, v zahradě je k vidění řada vynálezů, které Leonardo sestrojil, na některé navázali konstruktéři o mnoho let později. Najdete tady i tříhlavňové dělo a dokonce i tank s ochrannými pláty a zbraněmi. Pracoval také na létajícím stroji, ale dostal se s ním stejně daleko asi jako Jan Tleskač.
Leonardo byl v Clos de Lucé spokojený, netrpěl finančními starostmi a měl dost času i sil na práci, kterou měl rád.
Zajímavé je také jeho okolí, v zahradě je k vidění řada vynálezů, které Leonardo sestrojil, na některé navázali konstruktéři o mnoho let později. Najdete tady i tříhlavňové dělo a dokonce i tank s ochrannými pláty a zbraněmi. Pracoval také na létajícím stroji, ale dostal se s ním stejně daleko asi jako Jan Tleskač.
Leonardo byl v Clos de Lucé spokojený, netrpěl finančními starostmi a měl dost času i sil na práci, kterou měl rád.
Chenonceau
Zámek žen, jeden z nejkrásnějších na Loiře. Je spojen především s Dianou z Poitiers, která vytvořila v jeho okolí nádhernou zahradu, a Kateřinou Medicejskou, ta zase udělala z mostu nad řekou Cher galerii ve stylu italské renesance.
Během obou válek v ní byl umístěn lazaret a spojovací chodba byla také demarkační linií, na straně jedné bylo území okupované, na straně druhé svobodné.
Kateřina Medicejská neměla se svou sokyní žádné slitování a po smrti krále Jindřicha II. ji vyhnala na skromnější zámek Chaumont. Chenonceau je zámkem spíše menším, intimnějším, zajímavá je komnata Ludvíka XIII. s monumentálním krbem, ale také pokoj Louisy Lotrinské, která zdědila zámek po své tchyni a po smrti svého manžela, Jindřicha III. se z ní stala smutná vdova a dvanáct let pouze truchlila.
V zámku kladou velký důraz na zahrady, mají tu vlastní zahradnictví a zejména na jaře a v létě je tu spousta květin. A květiny přece k ženám patří.
Během obou válek v ní byl umístěn lazaret a spojovací chodba byla také demarkační linií, na straně jedné bylo území okupované, na straně druhé svobodné.
Kateřina Medicejská neměla se svou sokyní žádné slitování a po smrti krále Jindřicha II. ji vyhnala na skromnější zámek Chaumont. Chenonceau je zámkem spíše menším, intimnějším, zajímavá je komnata Ludvíka XIII. s monumentálním krbem, ale také pokoj Louisy Lotrinské, která zdědila zámek po své tchyni a po smrti svého manžela, Jindřicha III. se z ní stala smutná vdova a dvanáct let pouze truchlila.
V zámku kladou velký důraz na zahrady, mají tu vlastní zahradnictví a zejména na jaře a v létě je tu spousta květin. A květiny přece k ženám patří.
Cheverny
Mezi zámky na Loiře patří k výjimečným. Může se totiž pochlubit zcela původním interiérem. Mnoho zámků bylo během francouzské revoluce vypleněno, tam, kde měli majitelé dobré vztahy s vesničany, se jim vedlo lépe.
Cheverny je toho příkladem, více než sedm stovek let je ve vlastnictví jedné rodiny a její členové se bez ohledu na šlechtický původ z komunitního života nijak významně nevymezovali.
Současný majitel Charles Antoine de Vibray žil ještě před několika lety v pokoji s nábytkem z období Ludvíka XIV. a jeho děti si hrály s houpacími koníky z doby Napoleona. Pak se přestěhoval do samostatného křídla a zámek otevřel veřejnosti.
Úžasný je zejména pokoj Ludvíka XIV., připravený pro jeho návštěvu s nádhernými gobelíny na zdi. V Cheverny také bydlel Tintin - svoji postavičku právě tam umístil belgický kreslíř Hergé.
Cheverny je toho příkladem, více než sedm stovek let je ve vlastnictví jedné rodiny a její členové se bez ohledu na šlechtický původ z komunitního života nijak významně nevymezovali.
Současný majitel Charles Antoine de Vibray žil ještě před několika lety v pokoji s nábytkem z období Ludvíka XIV. a jeho děti si hrály s houpacími koníky z doby Napoleona. Pak se přestěhoval do samostatného křídla a zámek otevřel veřejnosti.
Úžasný je zejména pokoj Ludvíka XIV., připravený pro jeho návštěvu s nádhernými gobelíny na zdi. V Cheverny také bydlel Tintin - svoji postavičku právě tam umístil belgický kreslíř Hergé.
Lille
Lille: Stade Pierre Mauroy
Stadion ležící na předměstí Lille ve Villeneuve d´Ascq byl otevřen v roce 2012 a pojmenován po bývalém premiérovi a starostovi Lille – to vzbudilo jistou kontroverzi, protože Pierre Mauroy nebyl vůbec fotbalovým fanouškem.
Na místní poměry je stadion snad až příliš grandiózní, vejde se do něj 50 tisíc diváků, na LOSC ale chodí v průměru 14 tisíc. Poprvé ve Francii se tady hrál fotbalový i ragbyový zápas pod stahovací střechou, ta umožňuje přeměnit komplex v arénu s poloviční kapacitou.
Semifinále basketbalového mistrovství Evropy mezi Francií a Španělskem tu před rokem vidělo na 26 tisíc diváků, což je evropský rekord.
Stadion slouží i k pořádání koncertů, vystupovala tu například Rihanna. Depeche Mode listopadový koncert zrušili s tím, že v hale je zima.
Francouzská reprezentace hrála na tomto stadionu poslední přípravný zápas před mistrovstvím světa v Brazílii 2014. Jedním z problémů stadionu je komplikovaný přístup pro automobilisty a nedostatek parkovacích míst.
Na místní poměry je stadion snad až příliš grandiózní, vejde se do něj 50 tisíc diváků, na LOSC ale chodí v průměru 14 tisíc. Poprvé ve Francii se tady hrál fotbalový i ragbyový zápas pod stahovací střechou, ta umožňuje přeměnit komplex v arénu s poloviční kapacitou.
Semifinále basketbalového mistrovství Evropy mezi Francií a Španělskem tu před rokem vidělo na 26 tisíc diváků, což je evropský rekord.
Stadion slouží i k pořádání koncertů, vystupovala tu například Rihanna. Depeche Mode listopadový koncert zrušili s tím, že v hale je zima.
Francouzská reprezentace hrála na tomto stadionu poslední přípravný zápas před mistrovstvím světa v Brazílii 2014. Jedním z problémů stadionu je komplikovaný přístup pro automobilisty a nedostatek parkovacích míst.
Boutique LOSC
Uprostřed města na pěší zóně najdete oficiální butik týmu Olympique Lille, všechno v červenočerné barvě. Dres Davida Rozehnala tu už nemají, ale Hazarda jsem také nenašel.
Klub prožívá krizi, ale tady se to nijak neprojevuje, chodí sem pořád spousta lidí s cílem koupit si něco se symbolem klubu – nejprodávanějším předmětem je hrneček v barvách LOSC.
Klub prožívá krizi, ale tady se to nijak neprojevuje, chodí sem pořád spousta lidí s cílem koupit si něco se symbolem klubu – nejprodávanějším předmětem je hrneček v barvách LOSC.
Méert
Jednou ze specialit Lille jsou vafle a maison Meert se může pyšnit pozoruhodnou historií. Dnes najdete tyto obchody v Paříži i Bruselu, ale všechno začalo tady, v roce 1761, kdy se na adrese 27, rue Esquermoise usadil jistý pan Delcourt a vytvořil z obchůdku vyhlášené místo pro čokoládu, dezerty či zmrzlinu.
Ale největší význam měl příchod jistého Michaela Pauluse Méerta, který po pěti letech pobytu v belgických koloniích, kde pracoval na plantážích, převzal dům v roce 1849. Byl vybaven zkušenostmi z toho, jak vypadají pravá vanilka či káva. Vytvořil recept, podle něhož se dělají vafle dodnes. Složení cukru, vanilky z Madagaskaru a jejich poměr s vodou stále zůstává v tajnosti, stejně jako tomu je u recepty u Coca-Coly.
Ale největší význam měl příchod jistého Michaela Pauluse Méerta, který po pěti letech pobytu v belgických koloniích, kde pracoval na plantážích, převzal dům v roce 1849. Byl vybaven zkušenostmi z toho, jak vypadají pravá vanilka či káva. Vytvořil recept, podle něhož se dělají vafle dodnes. Složení cukru, vanilky z Madagaskaru a jejich poměr s vodou stále zůstává v tajnosti, stejně jako tomu je u recepty u Coca-Coly.
Justiční palác
Naprosto nudná a nezajímavá budova, která připomíná spíše administrativní centrum nějaké naprosto zbytečné firmy či společnosti. Ale právě tady proběhl s velkým zájmem sledovaný proces s Dominiquem Straussem-Kahnem, bývalým předsedou Mezinárodního měnového fondu a také prezidentským kandidátem trochu zvláštního sexuálního apetitu.
Soud ho právě v této budově definitivně osvobodil s tím, že skutečně nevěděl, že dívky, které se do něj – byť třeba jen na jednu noc či několik hodin – s velkou vášní zamilovaly, nebyly placené společnice. DSK v tom byl téměř nevinně a podruhé v krátkém čase přežil aféru, kterou na první pohled nemohl ustát. S pomocí zručných právníků se mu to ale podařilo.
Soud ho právě v této budově definitivně osvobodil s tím, že skutečně nevěděl, že dívky, které se do něj – byť třeba jen na jednu noc či několik hodin – s velkou vášní zamilovaly, nebyly placené společnice. DSK v tom byl téměř nevinně a podruhé v krátkém čase přežil aféru, kterou na první pohled nemohl ustát. S pomocí zručných právníků se mu to ale podařilo.
Rodný dům de Gaulla
Tady se narodil francouzský prezident Charles de Gaulle. Jeho milovníci zamíří spíše do Collombier les deux Eglises na východě Francie, kde žil a často i pracoval, ale i v tomto muzeu mají řadu zajímavých exponátů včetně kulkami proděravělého citroënu z doby, kdy prezident přežil pokus o atentát ze strany teroristů z OAS.
Carlton
V tomto hotelu byl pro změnu velmi aktivní Dominique Strauss-Kahn. Dnes si většina veřejnosti v souvislosti s jeho jménem vybaví hlavně dva pojmy – pokojskou a Carlton. Nespojovat.
Právě v tomto hotelu se pořádaly povedené libertinské „večírky“, kvůli nimž se DSK dostal nakonec až k soudu. Ten mu ale neprokázal, že by je spoluorganizoval či že by společnicím něco platil, takže z kuplířství obviněn nebyl a ostatní věci nejsou trestné.
Právě v tomto hotelu se pořádaly povedené libertinské „večírky“, kvůli nimž se DSK dostal nakonec až k soudu. Ten mu ale neprokázal, že by je spoluorganizoval či že by společnicím něco platil, takže z kuplířství obviněn nebyl a ostatní věci nejsou trestné.
Alex Croquet
V zemi, kde je pekař televizní hvězdou, lidé gastronomii logicky milují. Alex Croquet je jedním z nejlepších pekařů ve Francii, a když byl hostem Top chef na stanici M6, sledovala ho celá země, nejen obyvatelé Lille, kteří ho dobře znají.
Pekárnu má ve Wattignies a svůj krámek pak v centru Lille. Klíčem k úspěchu je prý nejen kvalita základních surovin, ale také voda – on sám si ve Wattignies vybudoval malou říčku a právě tekoucí voda přispívá ke kvalitě jeho chleba a baget. Několikrát do týdne se zastaví i v centru Lille, jinak prý pořád peče a peče…
Pekárnu má ve Wattignies a svůj krámek pak v centru Lille. Klíčem k úspěchu je prý nejen kvalita základních surovin, ale také voda – on sám si ve Wattignies vybudoval malou říčku a právě tekoucí voda přispívá ke kvalitě jeho chleba a baget. Několikrát do týdne se zastaví i v centru Lille, jinak prý pořád peče a peče…
Henin Beaumont
Nijak zajímavé město na jih od Lille. Kolem kostela na velkém parkovišti se poflakují děti, které se už narodily ve Francii, ale jejich rodiče ne. Koukají dovnitř zaparkovaných aut, což nevěstí nic dobrého. Panuje tu vysoká nezaměstnanost, přesto město v posledních letech údajně vzkvétá.
Právě tady má svou základnu Marine Le Penová a městu vládne starosta z Národní fronty. Právě tady, na velkém shromáždění, sledovala Marine výsledky regionálních voleb, které pro ni znamenaly velké zklamání.
Kdo chce trochu porozumět francouzské politice a růstu preferencí extrémní pravice, měl by se tady zastavit. Řada místních si politiku radnice pochvaluje, prý se tu hodně věcí změnilo k lepšímu. V podobných městech začnete rozumět tomu – nemusíte s tím souhlasit – proč popularita Národní fronty v zemi roste.
Právě tady má svou základnu Marine Le Penová a městu vládne starosta z Národní fronty. Právě tady, na velkém shromáždění, sledovala Marine výsledky regionálních voleb, které pro ni znamenaly velké zklamání.
Kdo chce trochu porozumět francouzské politice a růstu preferencí extrémní pravice, měl by se tady zastavit. Řada místních si politiku radnice pochvaluje, prý se tu hodně věcí změnilo k lepšímu. V podobných městech začnete rozumět tomu – nemusíte s tím souhlasit – proč popularita Národní fronty v zemi roste.
Musée Jules Verne
Jules Verne strávil v Amiens velkou část svého života a také tu zemřel. Nejzajímavější část, kterou je pracovna, najdete až v posledním, čtvrtém patře této pozoruhodné vilky.
Verne vstával už ve čtyři hodiny a psal a v průběhu dne si zdříml na gauči, který měl v přilehlé místnosti. V této vile strávil osm let plodného spisovatelského období a část expozice je věnována jeho knihám. Najdete tu ale i jeho často kuriozní osobní předměty. A také plakát k filmu Vynález zkázy, který natočil Karel Zeman.
Verne vstával už ve čtyři hodiny a psal a v průběhu dne si zdříml na gauči, který měl v přilehlé místnosti. V této vile strávil osm let plodného spisovatelského období a část expozice je věnována jeho knihám. Najdete tu ale i jeho často kuriozní osobní předměty. A také plakát k filmu Vynález zkázy, který natočil Karel Zeman.
Lens
Lens: Stade Bollaert-Delelis
Stadion byl postaven v roce 1930 z rozhodnutí ředitele důlní společnosti Félixe Bollaerta, kterému ležel na srdci rozvoj sportu a také chtěl nezaměstnaným horníkům přinést rozptýlení. Dlouho byl stadion s 50 tisíci místy největším fotbalovým stánkem v zemi. Druhé jméno Delelis pak nese na počest starosty Lensu, který se rozhodl klub zachránit po tom, co od něj po uzavření dolů, daly důlní společnosti ruce pryč.
V roce 2014 a 2015 prošel stadion díky Euru renovací a má nyní kapacitu 38 tisíc míst k sezení, čímž by se do něj stále vešli všichni obyvatelé města Lens a ještě by zbylo pro hosty.
Místní klub Racing Lens hraje druhou ligu, a Euro proto bude organizačně výjimečnou událostí, jak potvrzují manažeři stadionu. Místo dvou přenosových kamionů jako na běžný zápas jich tu bude 40 a očekává se šestkrát víc kameramanů. Všeho bude dokonce dvakrát víc než na ostře sledované zápasy Světového poháru ragby, který zde hostili minulý rok.
V roce 2014 a 2015 prošel stadion díky Euru renovací a má nyní kapacitu 38 tisíc míst k sezení, čímž by se do něj stále vešli všichni obyvatelé města Lens a ještě by zbylo pro hosty.
Místní klub Racing Lens hraje druhou ligu, a Euro proto bude organizačně výjimečnou událostí, jak potvrzují manažeři stadionu. Místo dvou přenosových kamionů jako na běžný zápas jich tu bude 40 a očekává se šestkrát víc kameramanů. Všeho bude dokonce dvakrát víc než na ostře sledované zápasy Světového poháru ragby, který zde hostili minulý rok.
Place Jean Jaures
Náměstí je historickým centrem Lensu. I když termín „historický“ je trochu nadnesený. Celý Lens totiž byl zničen za 1.světové války a s ním i původní skutečně „historická“ zástavba.
Většina domů v Lens tedy není starší než 100 let. Mnohé fasády domů jsou však unikátními vzorky stylu art deco a pozdější architektury. S výjimkou radnice. S tou se tady opravdu „nemazlili“. Náměstí bude během Eura 2016 fanouškovskou zónou.
Většina domů v Lens tedy není starší než 100 let. Mnohé fasády domů jsou však unikátními vzorky stylu art deco a pozdější architektury. S výjimkou radnice. S tou se tady opravdu „nemazlili“. Náměstí bude během Eura 2016 fanouškovskou zónou.
Radnice Lens
Odstrašující příklad toho, jak může vypadat radnice. Z cest po Francii jistě znáte mnoho „Hotel de Ville“. Zpravidla jsou to nejzajímavější budovy uprostřed hlavního náměstí, půvabné jsou zejména ty v menších městech či na vesnicích. Město se jimi chlubí, příkladem může být krásná radnice v Paříži, ale i v Bordeaux nebo v Toulouse.
V Lensu na to mají odlišný pohled a postavili si tuto neuvěřitelně ošklivou budovu. A přitom při pohledu na okolní domy je patrné, že vkus tu mají.
Při pohledu na tuto budovu jsem si vzpomněl na příhodu jednoho svého kolegy, který před dávnou dobou přijel do Francie a hledal ubytování. Přišel k Hotel de Ville, řekl si, že to bude nějaký městský hotel, a zkoušel tam zvonit.
Kdyby se to stalo v Lensu, tak bych měl pro něj dvojnásobné pochopení, místní radnice opravdu vypadá jak nějaký nepovedený hotel z šedesátých či sedmdesátých let reálného socialismu.
V Lensu na to mají odlišný pohled a postavili si tuto neuvěřitelně ošklivou budovu. A přitom při pohledu na okolní domy je patrné, že vkus tu mají.
Při pohledu na tuto budovu jsem si vzpomněl na příhodu jednoho svého kolegy, který před dávnou dobou přijel do Francie a hledal ubytování. Přišel k Hotel de Ville, řekl si, že to bude nějaký městský hotel, a zkoušel tam zvonit.
Kdyby se to stalo v Lensu, tak bych měl pro něj dvojnásobné pochopení, místní radnice opravdu vypadá jak nějaký nepovedený hotel z šedesátých či sedmdesátých let reálného socialismu.
Eglise Saint Leger
Kostel Saint Léger, který pochází z 18. století, je dominantou náměstí Jeana Jaurese. Za 1. světové války byl zcela srovnán se zemí a mezi válkami znovu postaven dle původních plánů, ovšem, občané Lensu byli prozíraví, a rekonstrukce je z přepjatého betonu. Díky pevnosti materiálu tak kostel neutrpěl větší škody, když se přes Lens přehnala 2. světová, a to přestože dostal přímý bombový zásah.
Nejstarším kouskem v kostele je soška Panny Marie ze 17. století, která se našla v troskách původní stavby a nyní zdobí kapli obětí 2. světové války.
Nejstarším kouskem v kostele je soška Panny Marie ze 17. století, která se našla v troskách původní stavby a nyní zdobí kapli obětí 2. světové války.
Maison Jeanson
Tento dům je posledním na náměstí Jean Jaurès. Poznáte ho podle nádherné zelenozlaté fasády se dvěma zlatými rohy hojnosti. A o hojnosti je to i uvnitř. V tomto domě totiž sídlí známý výrobce čokolády Jean-Claude Jeanson. Vytvořil i dva speciální čokoládové bonbóny na počest města: Fleur de Bonheur (neboli květina štěstí) a Cœur de Braise (v překladu srdce rozžhaveného uhlíku).
V jeho podniku můžete i posedět u kávy či čaje a něčeho dobrého nebo si jen koupit něco na cestu v místní pekárně či cukrárně.
V jeho podniku můžete i posedět u kávy či čaje a něčeho dobrého nebo si jen koupit něco na cestu v místní pekárně či cukrárně.
Café de Paris
Příjemná kavárna, v poledne slušná braserie a večer kulturní centrum, to vše lze říci o tomto zajímavém podniku na náměstí Jeana Jaurese, jen pár kroků do kostela.
Nabízejí tu lokální piva a známé značky jako Charles Quint, Trolls nebo Chimay, interiér často zdobí výstava nějakého místního malíře a pravidelně dvakrát do měsíce tu v sobotu večer probíhají koncerty.
Le Cafe de Paris je navíc součástí společnosti, jejíž cílem je vnést do podobných podniků více kultury, pořádat v nich více koncertů a výstav. Všechna kultura jde stranou, když hrají RC Lens, jejich zápasy se tu přenášejí na velké obrazovce.
Nabízejí tu lokální piva a známé značky jako Charles Quint, Trolls nebo Chimay, interiér často zdobí výstava nějakého místního malíře a pravidelně dvakrát do měsíce tu v sobotu večer probíhají koncerty.
Le Cafe de Paris je navíc součástí společnosti, jejíž cílem je vnést do podobných podniků více kultury, pořádat v nich více koncertů a výstav. Všechna kultura jde stranou, když hrají RC Lens, jejich zápasy se tu přenášejí na velké obrazovce.
Maison syndicale
Hlavním důvodem rozhodnutí o založení Hornického odborového domu byla katastrofa na dole Courrières v roce 1906, při které zahynulo více než 1000 lidí. Mohutný výbuch tehdy zničil 110 km podzemních chodeb a důlní společnost zastavila záchranné práce již po 3 dnech, což rozzuřilo rodiny zavalených. Ještě 20 dní po katastrofě se totiž vlastními silami zachránilo 14 zavalených horníků.
Odborový dům byl zčásti postaven z dobročinných sbírek mezi horníky a slavnostně otevřen v roce 1911. Na jeho fasádě jsou reliéfy oslavující hornickou práci a také balkón, ze kterého odboroví vůdci promlouvali ke shromážděným v období stávek. Dnes zde sídlí i několik asociací a je zde muzeum.
Odborový dům byl zčásti postaven z dobročinných sbírek mezi horníky a slavnostně otevřen v roce 1911. Na jeho fasádě jsou reliéfy oslavující hornickou práci a také balkón, ze kterého odboroví vůdci promlouvali ke shromážděným v období stávek. Dnes zde sídlí i několik asociací a je zde muzeum.
Emotion foot
RC Lens měl svůj fanouškovský obchod vždy na stadionu Bollaert. Před dvěma lety se však klub rozhodl mít svůj „boutique“ také v centru. Vzhledem k „rozlehlosti“ městečka Lens jsou tak od sebe oba obchody vzdáleny jen necelý kilometr. Ten v centru naleznete u náměstí Jeana Jaurese blízko radnice.
V obou najdete kompletní sortiment předmětů ve zlaté a červené barvě klubu. Na stadionu Bollaert je navíc stálá výstava k historii klubu.
V obou najdete kompletní sortiment předmětů ve zlaté a červené barvě klubu. Na stadionu Bollaert je navíc stálá výstava k historii klubu.
Irish Tavern
Koukat na fotbal se chodí v Lensu do irské hospody. Je rozvržena do dvou pater s kapacitou 180 osob a v případě hezkého počasí má otevřenou i terasu. Vládne tu ta nejlepší fotbalová atmosféra a příznivé ceny. V nabídce mají 16 druhů točených piv a 50 druhů whiskey. Otevřeno mají každý den až přes půlnoc, dá se tu i najíst a na pěti obrazovkách přenášejí všechny zápasy, které za to stojí.
Gare de Lens
Na nádraží v Lensu se dostanete TGV z Paříže za hodinu a 10 minut. Architektura nádraží z roku 1927 vám okamžitě připomene parní lokomotivu, jejíž komín tvoří třiadvacetimetrová věž s hodinami. Takový byl i záměr architekta Urbaina Cassana. Na jinou kreativitu mu moc prostoru nezbývalo.
Musel pracovat s mnoha omezeními. Podloží zde bylo kvůli okolním dolům značně nestabilní, a bylo tedy riskantní stavět do výšky. Celá stavba je z modulů o šířce 17 metrů a celkové délce 86 metrů a stojí na vybetonované desce. Architekt navíc používal tehdy revoluční materiál, kterým byl přepjatý beton.
Cassan postavil ve Francii ještě několik menších nádraží, byla to jeho specialita, a také nemocničních komplexů. Společně s dalšími předními francouzskými architekty však navrhoval i mnohem větší stavby, jako třeba pařížský univerzitní komplex Jussieu a hlavně známou a nepřehlédnutelnou moderní dominantu Paříže- Tour Montparnasse.
Musel pracovat s mnoha omezeními. Podloží zde bylo kvůli okolním dolům značně nestabilní, a bylo tedy riskantní stavět do výšky. Celá stavba je z modulů o šířce 17 metrů a celkové délce 86 metrů a stojí na vybetonované desce. Architekt navíc používal tehdy revoluční materiál, kterým byl přepjatý beton.
Cassan postavil ve Francii ještě několik menších nádraží, byla to jeho specialita, a také nemocničních komplexů. Společně s dalšími předními francouzskými architekty však navrhoval i mnohem větší stavby, jako třeba pařížský univerzitní komplex Jussieu a hlavně známou a nepřehlédnutelnou moderní dominantu Paříže- Tour Montparnasse.
La Loco
Typická nádražní restaurace, odpovídající tomuto označení i svým interiérem, od pátku do neděle otevřená do dvou hodin do rána. Tady získáte první zkušenost s hranolkami, které jsou sice typické pro Belgii, ale tady už je to taková malá Belgie.
Fotbaloví příznivci, přijíždějící na zápas, se zastavují právě v La Loco, aby se posílili nějakým dobrým pivem. Mají velký výběr - většinou je lokální, přímo z oblasti. Z terasy pak pozorují nádraží a přijíždějící vlaky.
Fotbaloví příznivci, přijíždějící na zápas, se zastavují právě v La Loco, aby se posílili nějakým dobrým pivem. Mají velký výběr - většinou je lokální, přímo z oblasti. Z terasy pak pozorují nádraží a přijíždějící vlaky.
Bordeaux
Bordeaux: Stade Matmut-Atlantique
Stadion postavený speciálně pro Euro. Starosta Alain Juppé, který se bude ucházet o prezidentský úřad, dobře věděl, že jedině tudy vede cesta k pořadatelství. Starý stadion Jacques Chaban Delmas z roku 1938 totiž nesplňoval podmínky, proto v Bordeaux postavili stadion nový.
Architekty jsou Jacques Herzog a Pierre de Meuron, kteří jsou autory mnichovské Alianz Areny a stánek v Bordeaux se jí trochu podobá.
Tisíc bílých tyček má reprezentovat borový háj, typický pro oblast kolem Bordeaux, a aréna trochu připomíná i řecký chrám. Základní kámen byl položen 15. dubna 2013 za přítomnosti starosty Alaina Juppého, Nicolase de Tavernosta, majitele klubu a Jaroslava Plašila, jeho kapitána.
Do ochozů se vejde 42 tisíc diváků, během evropského šampionátu se tu bude hrát pět zápasů.
Architekty jsou Jacques Herzog a Pierre de Meuron, kteří jsou autory mnichovské Alianz Areny a stánek v Bordeaux se jí trochu podobá.
Tisíc bílých tyček má reprezentovat borový háj, typický pro oblast kolem Bordeaux, a aréna trochu připomíná i řecký chrám. Základní kámen byl položen 15. dubna 2013 za přítomnosti starosty Alaina Juppého, Nicolase de Tavernosta, majitele klubu a Jaroslava Plašila, jeho kapitána.
Do ochozů se vejde 42 tisíc diváků, během evropského šampionátu se tu bude hrát pět zápasů.
Esplanade des Quinconces
Jedno z největších městských náměstí v Evropě, ale určitě ne nejkrásnějších. Není ničím mimořádně zajímavé, slaví se tu úspěchy místních Girondins, pořádají se tady demonstrace a manifestace, je to pomyslný střed města, ale na to, jak je Bordeaux bohaté a má zajímavou historii především díky obchodu, zasloužilo by pozoruhodnější centrum. Je to v podstatě pouze velká plocha, kterou občas oživí nějaká pouť.
Bývá tu stále hodně lidí, protože se tu sbíhají autobusové a tramvajové linky. Uprostřed je pomník na památku girondistů, s nimiž se v době francouzské revoluce Robespierre rozhodně nemazlil.
Bývá tu stále hodně lidí, protože se tu sbíhají autobusové a tramvajové linky. Uprostřed je pomník na památku girondistů, s nimiž se v době francouzské revoluce Robespierre rozhodně nemazlil.
Place de la Comedie
Společenské centrum města. Kolem jsou restaurace a kavárny, divadlo, turistický úřad a právě tady začíná rue Ste-Catherine, stará římská cesta, dnes hlavní osa města a známá pěší zóna, která je hlavní nákupní ulicí, vede přímo na jih.
V létě tu bývá spousta lidí i večer, okolní budovy včetně luxusního hotelu jsou nádherně osvětlené, tady na vás dýchne bohatství a buržoazní charakter města. Kdybych měl doporučit jedno jediné místo, které by Bordeaux charakterizovalo, tak bych měl naprosto jasno.
V létě tu bývá spousta lidí i večer, okolní budovy včetně luxusního hotelu jsou nádherně osvětlené, tady na vás dýchne bohatství a buržoazní charakter města. Kdybych měl doporučit jedno jediné místo, které by Bordeaux charakterizovalo, tak bych měl naprosto jasno.
Grand Theatre
Jedinečné divadlo postavené na konci 18. století na místě bývalého římského chrámu, architektem byl Victor Luis. Nádherné hlavní schodiště inspirovalo Garniera k podobnému v pařížské Opeře. Překrásný lustr je z českého křišťálu.
Můžete se podívat dovnitř, i když nejdete na žádné představení, sotva vstoupíte, budete mít pocit, že nejste v Opeře, ale opravdu v římském chrámu, neboť interiér mu odpovídá.
Můžete se podívat dovnitř, i když nejdete na žádné představení, sotva vstoupíte, budete mít pocit, že nejste v Opeře, ale opravdu v římském chrámu, neboť interiér mu odpovídá.
Intercontinental Grand Hotel Bordeaux
Nádherný luxusní hotel přímo proti divadlu, postaven na začátku dvacátého století, architektem je Jacques Garcia. Jeho součástí je i vyhlášená diskotéka Diamant Noir, kde se schází elitní společnost.
Když se Marta Železná Davouze, která má hezký zámeček v Bretani, chystala se svým mužem Joelem do Bordeaux, požádala mě o tip na hotel. Nabídl jsem jí tento. Marta se na něj podívala na internetu a vzápětí mi přišla SMS zpráva. „Myslím, že sis mě spletl s královnou Alžbětou.“
Když se Marta Železná Davouze, která má hezký zámeček v Bretani, chystala se svým mužem Joelem do Bordeaux, požádala mě o tip na hotel. Nabídl jsem jí tento. Marta se na něj podívala na internetu a vzápětí mi přišla SMS zpráva. „Myslím, že sis mě spletl s královnou Alžbětou.“
Restaurace Gordon Ramsay – Le Pressoir d´Argent
Padesátiletý Gordon Ramsay je ve světě gastronomie pojmem. Rodák z předměstí Glasgowa, který proslul svými televizními pořady a nezkrotným temperamentem netráví ve svých restauracích veškerý volný čas. Přesnější by bylo, že tam netráví čas žádný, ale také to není úplná pravda.
V restauracích, které vlastní, určí hlavní směr, sestaví jídelní lístek a místo čas od času zkontroluje. Ostatní má na starost šéfkuchař přímo na místě a většinou to takto dobře funguje.
Restaurace Le Pressoir d´Argent funguje v Bordeaux teprve rok, ale i tak už je velkým pojmem. Soustřeďuje se především na produkty moře. Najdete ji v prvním patře Grand hotelu a svému jménu vděčí za to, že v jejích prostorách najdete unikátní lis na humra, kterých je na celém světě pouze pět.
V restauracích, které vlastní, určí hlavní směr, sestaví jídelní lístek a místo čas od času zkontroluje. Ostatní má na starost šéfkuchař přímo na místě a většinou to takto dobře funguje.
Restaurace Le Pressoir d´Argent funguje v Bordeaux teprve rok, ale i tak už je velkým pojmem. Soustřeďuje se především na produkty moře. Najdete ji v prvním patře Grand hotelu a svému jménu vděčí za to, že v jejích prostorách najdete unikátní lis na humra, kterých je na celém světě pouze pět.
École du Vin
Nezbytná zastávka přímo naproti turistickému úřadu. Je to vlastně vinný bar, otevřený denně od jedenácti do dvaadvaceti hodin. Sommeliéři jsou školení na to, aby dokázali i absolutnímu ignorantovi vysvětlit základy vína z této oblasti. Zvláště dobrý je Benoit – budete-li mít to štěstí.
Nabízí tu šedesát různých apelací z celého regionu. Zároveň se můžete přihlásit do kursu, kde vás do tajů světoznámého vína kolem Bordeaux zasvětí podrobněji. Za dvě hodiny zaplatíte 39 eur. To máte přímo v baru hned osm skleniček - tak si vyberte…
Nabízí tu šedesát různých apelací z celého regionu. Zároveň se můžete přihlásit do kursu, kde vás do tajů světoznámého vína kolem Bordeaux zasvětí podrobněji. Za dvě hodiny zaplatíte 39 eur. To máte přímo v baru hned osm skleniček - tak si vyberte…
Cabaret Monseigneur
Nejstarší a neslavnější diskotéka ve městě. V provozu je více než sedmdesát let a právě tady můžete potkat fotbalisty Girondins Bordeaux, zejména v sobotu po zápase.
Začíná se sem chodit po třiadvacáté hodině a otevřeno je až do páté hodiny ranní. Společnost je tu pestrá, ale není to jen tak obyčejný „noční pajzl“.
Kromě fotbalistů sem chodí i nádherné dívky, mladí byznysmeni, synové majitelů vinic a také bohatší mezinárodní studenti.
Je to pochopitelně místo, kde se všichni seznamují a často pak spolu – vůbec poprvé – odcházejí, ale bylo by chybou omezovat tento podnik na pouhou seznamku. Chodí sem i milovníci hudby a přátelé diskžokejů, kteří během večera mění různé styly a pouští často i celkem neznámé kousky. Místo stojí určitě za návštěvu.
Začíná se sem chodit po třiadvacáté hodině a otevřeno je až do páté hodiny ranní. Společnost je tu pestrá, ale není to jen tak obyčejný „noční pajzl“.
Kromě fotbalistů sem chodí i nádherné dívky, mladí byznysmeni, synové majitelů vinic a také bohatší mezinárodní studenti.
Je to pochopitelně místo, kde se všichni seznamují a často pak spolu – vůbec poprvé – odcházejí, ale bylo by chybou omezovat tento podnik na pouhou seznamku. Chodí sem i milovníci hudby a přátelé diskžokejů, kteří během večera mění různé styly a pouští často i celkem neznámé kousky. Místo stojí určitě za návštěvu.
Boutique Girondins Bordeaux
Oficiální obchod klubu na rue Sainte Catherine odpovídá současným výkonům a postavení v tabulce. Další z obchodů najdete v tréninkovém centru, na zámečku Haillan, tento by měl mít ale mnohem větší komerční ambice. Je ale mnohem menší, než má například Saint Etienne.
Většinou si tu můžete koupit dresy a další suvenýry s logem klubu, včetně županu. Před sedmi lety získali Girondins ligový titul, od té doby jsou ale jejich výkony průměrné a zájem o fotbal ve městě poklesl. Krásný stadion, který patří vůbec k nejhezčím v celé zemi, mužstvu zatím příliš nepomohl.
Většinou si tu můžete koupit dresy a další suvenýry s logem klubu, včetně županu. Před sedmi lety získali Girondins ligový titul, od té doby jsou ale jejich výkony průměrné a zájem o fotbal ve městě poklesl. Krásný stadion, který patří vůbec k nejhezčím v celé zemi, mužstvu zatím příliš nepomohl.
Place de la Bourse
Nádherné, harmonicky vyvážené náměstí s domy z osmnáctého století je možná nejhezčím místem v celém městě. Celé nábřeží podél Garonny s fascinujícími fasádami zaslouží procházku.
Děti skotačí na chodnících, z nichž každou chvíli tryská vodotrysk, stovky lidí tu posedávají, piknikují a obhlížejí bohatství města, které je po Marseille nejstarším obchodním přístavem v zemi. Baron Hausmann, bývalý prefekt Bordeaux se inspiroval místní architekturou pro přestavbu Paříže.
Děti skotačí na chodnících, z nichž každou chvíli tryská vodotrysk, stovky lidí tu posedávají, piknikují a obhlížejí bohatství města, které je po Marseille nejstarším obchodním přístavem v zemi. Baron Hausmann, bývalý prefekt Bordeaux se inspiroval místní architekturou pro přestavbu Paříže.
Pokračujte dolů
Swipe to continue
Pokračujte tahem prstu
Mapa: Kde všude se bude hrát?
Nice: Arena Allianz Riviera
Promenade des Anglais
Hotel Negresco
Colline du Chateau
Cours Saleya
Villeneuve-Loubet (Escoffier)
Cagnes sur Mer (Renoir)
St. Paul de Vence
Mougins-Paloma
Monaco – Palais Princier
Toulouse: Městský stadion
Kapitol
Bibent
Terasa Galeries Lafayette
19, rue Croix Baragnon
Tržnice Viktora Huga
Brasserie Cardinal
Grand hotel de l´Opera
Maison de Cassoulet
Lurdy
Marseille: Stadion OM Vélodrome
Starý přístav
Muzeum MuCEM
Notre Dame de la Garde
Cité radieuse (Le Corbusier)
Cassis
Aix en Provence
Mont Ventoux
Senanque
Chateau d´If
Lyon: Stade de Lumiére
Cours de Loges
Cafe de la Federations
Perouges
Zvonokosy
Romanée Conti
Place Bellecour
Les Halles P. Bocuse
Fleurie
La fresque de Lyonnais
Paříž: Parc de Princes
Paříž: Stade de France
Eiffelovka
Roland Garros
Hotel Molitor
Bouloňský lesík
Brigitte Bardotová
Musee Marmottan
Plaza Athenée
Visconti
L´Esplanade
Saint-Étienne: Stade Geoffroy-Guichard
Place du Peuple
Muzeum fotbalu – Musée des Verts
Rue des Martyrs de Vingré
Glasgow
Bistro de Paris
Gare Saint-Étienne
Poteaux Carrés
Bar à huîtres – hotel Ibis
Údolí Loiry: Chateau Belmont
Stade de la Vallé du Chér
Tours – historické centrum
Tours – katedrála St. Gatien
Orléans – muzeum Johanky z Arku
Orléans – Eric Lecerf
Amboise
Clos de Lucé
Chenonceau
Cheverny
Lille: Stade Pierre Mauroy
Boutique LOSC
Méert
Justiční palác
Rodný dům de Gaulla
Carlton
Alex Croquet
Henin Beaumont
Musée Jules Verne
Lens: Stade Bollaert-Delelis
Place Jean Jaures
Radnice Lens
Eglise Saint Leger
Maison Jeanson
Café de Paris
Maison syndicale
Emotion foot
Irish Tavern
Gare de Lens
La Loco
Bordeaux: Stade Matmut-Atlantique
Esplanade des Quinconces
Place de la Comedie
Grand Theatre
Intercontinental Grand Hotel Bordeaux
Restaurace Gordon Ramsay – Le Pressoir d´Argent
École du Vin
Cabaret Monseigneur
Boutique Girondins Bordeaux
Place de la Bourse